A co když se potkáme naživo?

Eliška se přistihla, že už třetí večer upravuje jedinou zprávu. Ne snad proto, že by nevěděla, co chce říct. Jen se při psaní mohla rozhodovat, jakou verzi sebe ukáže. Odvážnější. Vtipnější. Tu, která se nikdy nezakoktá a pokaždé má pohotovou odpověď.

Na obrazovce před ní svítila otázka: „A co kdybychom si místo dalšího psaní dali v sobotu kávu?“

Bylo jí čtyřicet šest a po posledním rozchodu si slíbila, že nebude nikoho hledat jen proto, aby nemusela být sama. Psaní s Tomášem začalo nenápadně. Poslal jí doporučení na knihu, ona mu vyčetla konec, který prozradil ve druhé větě, a od té doby se přeli o romány, cestování a význam ticha po půlnoci.

Při psaní se cítila lehká. Mohla na minutu odejít, nadechnout se, rozmyslet odpověď. Představu skutečného setkání však pokaždé provázel stejný strach: co když naživo nebude taková, jakou si ji představuje?

Nakonec napsala pouze: „Sobota, čtyři, kavárna u parku. Ale mám podmínku.“

„Jakou?“

„Žádné testování, jestli odpovídáme fotografiím.“

Jeho odpověď přišla hned. „Souhlas. A když nebudeme vědět, co říct, můžeme mluvit o tom nejhorším románu, který jsme kdy četli.“

V sobotu dorazila o deset minut dřív. Kávovar syčel, za oknem se lidé vyhýbali kalužím a ona se třikrát přesvědčila, že má telefon zapnutý. Tomáš přišel s deštníkem, který se nedal zavřít. Neuměl ho složit ani po chvíli zápasu u dveří. Eliška se rozesmála dřív, než se stihla začít bát.

Jejich první rozhovor nebyl dokonale hladký. Občas oba hledali slovo. Při jedné otázce nastalo ticho. Jenže to ticho se ukázalo být jiné než pauza mezi zprávami. Nebylo prázdné. Byl v něm pohled, úsměv a člověk, který nemohl jednoduše stisknout tlačítko Smazat.

Když odcházeli, nebyla si jistá, co bude dál. Věděla jen, že se nevracela domů s pocitem, že obstála ve zkoušce. Vracela se s příjemnou zvědavostí.

Telefon večer zabzučel: „Ten deštník nakonec přežil.“

„Výborně. Tak příště zkusíme něco náročnějšího.“

„Co třeba další kávu?“

Tentokrát odpověď nepřepisovala.