Celoživotní hlad

Hana měla zvláštní zvyk schovávat si věci na potom. Hezký zápisník na důležitý nápad, šaty na výjimečnou příležitost, cestu do Jeseníků na léto, kdy nebude tolik práce. Když jí bylo sedmačtyřicet, přišla na to, že „potom“ je nejlépe vybavený pokoj v jejím životě. Jen v něm skoro nikdy nebydlí.

To odpoledne šla koupit sůl. Vrátila se s přihláškou na keramický kurz. Výloha malé dílny byla zamlžená, uvnitř seděly tři ženy a před sebou měly hlínu. Jedna se smála, protože její hrnek vypadal jako nakřivo postavený komín. Hana zůstala stát ve dveřích déle, než se sluší u člověka, který prý jen prochází.

„Přijďte ve čtvrtek,“ řekla paní za pultem. „A co když mi to nepůjde?“ „Tak budete mít ve čtvrtek něco, co vám nepůjde. To je také program.“

Doma položila na stůl papírek s termínem. Manžel se na něj podíval a zeptal se, proč si zase přidává povinnosti. Dospělá dcera jí poslala tři smějící se smajlíky a obrázek hrníčku s uchem na špatné straně. Hana se zasmála také. Dřív by přihlášku schovala do šuplíku. Tentokrát ji připnula magnetem na lednici.

První hodinu rozmačkala dva nepovedené pokusy. Na třetí už se dovedla podívat s něhou, s jakou člověk pozoruje malé zvíře, které se učí chodit. Hlína jí zůstala za nehty, na svetru měla tmavou šmouhu a cestou domů jí bylo lehčeji než po mnoha dokonale zvládnutých dnech.

„Tak co, máme nové talíře?“ zavolal muž z obýváku.

„Zatím ne,“ odpověděla. „Ale mám nový čtvrtek.“

V noci otevřela svůj krásný prázdný zápisník. Nepsala žádný velký plán. Jen seznam věcí, které by mohla poprvé vyzkoušet. Pod sebe napsala keramiku, plavání a víkend ve vlaku bez přesného itineráře. Pak si vzpomněla, jak v dětství tajně obdivovala ženy, které uměly tančit tango.

Slovo „tango“ podtrhla dvakrát. Na „potom“ už nenechala místo.