Čtrnáctá lekce

Karolína si každé ráno přepsala úkoly na čistý papír, i když je měla v telefonu. V nemocnici vedla provozní oddělení, které se staralo o to, aby se všechno potřebné dostalo přesně tam, kde to někdo čekal. Když se rozbil přístroj nebo chyběl člověk do služby, ostatní řekli: „Zavoláme Karolíně.“ Vždycky věděla, co udělat.

Jednou jí kamarádka poslala odkaz na večerní setkání s názvem Akademie opravdové slasti. Karolína se zasmála. Představila si rudé závěsy, pánské sebevědomí a řeči, které by dobře zněly jen za zhasnutého světla. Jenže popis kurzu byl překvapivě prostý: rozhovory o přáních, hranicích a o tom, proč někoho přitahuje možnost na chvíli nechat druhého vést.

Přišla ze zvědavosti. Na sobě měla modrý svetr a kabát ještě mokrý od deště.

V místnosti bylo šest žen a čtyři muži, všichni dospělí. Žádné závěsy. Jen židle v kruhu, konvice s čajem a muž jménem Ondřej, který měl zjevně větší respekt k tichu než k vlastnímu projevu. Nebyl to svůdce z obálky románu. Při prvním představení mu vypadl fix z ruky a kutálel se pod radiátor.

„Tak začneme přiznáním,“ řekl, když ho vylovil. „Ani já neumím vždycky udržet všechno pod kontrolou.“

Karolína se usmála. Věděla o tom své.

Během následujících setkání si lidé povídali o tom, co jim dělá radost a čeho se bojí. Karolína zjistila, že na otázku „Co bys chtěla?“ odpovídá skoro automaticky: „To je jedno.“ Když ji Ondřej jednou vyzval, aby si vybrala, zda chce sedět u okna nebo u dveří, zůstala překvapivě dlouho stát.

„Obojí je v pořádku,“ řekl.

„Tak proč mám vybrat?“

„Protože se tě ptám.“

Po dvanáctém večeru už znala nejen jména ostatních, ale také jejich směšné obavy. Jeden muž se bál říct, že nemá rád překvapení. Žena od vedle se styděla přiznat, že touží po romantice. Karolína promluvila o tom, jak moc je unavená tím, že se na ni všichni spoléhají. A potom si všimla, že Ondřej před každým rozhovorem skutečně čeká na odpověď, místo aby ji hádal.

Třináctá lekce byla poslední. Měli si sepsat vlastní pravidla pro blízkost. Karolína napsala jediné: „Chci mít právo změnit názor i uprostřed krásného večera.“

Ondřej si to přečetl a tiše přikývl.

O týden později seděli spolu v malé kavárně. Pozvala ho Karolína, až když kurz skončil. Vyměnili si několik obvyklých vět o počasí a o opravách tramvajové trati. Pak se ho zeptala: „A co když člověk ví, že by se rád nechal vést, ale jakmile druhý něco navrhne, začne ho opravovat?“

Ondřej se podíval na jídelní lístek. „Můžeme zkusit jednoduchou věc. Vyberu nám cestu na procházku. Ty řekneš, jestli chceš jít. A kdykoli ji změníš.“

„To zní málo dobrodružně.“

„Můžeš mě nechat ztratit se. To je dost nebezpečné.“

Vyšli ke staré oranžérii. U zábradlí, kde pod nimi tekla voda, jí nabídl ruku. Vzala ji. Pak se zastavil a zeptal se, zda ji smí políbit. Karolína mu hleděla do obličeje dlouho a vážně, až se začal usmívat z nervozity.

„Ano,“ řekla. „Ale pomalu.“

Poslechl. Cítila chladný vzduch na tvářích a teplo jeho dlaně přes okraj rukavice. Po chvíli ucukla, aby se zasmála. Ondřej okamžitě ustoupil.

„Neudělal jsi nic špatně,“ vysvětlila. „Jen mě napadlo, že tě teď budu chtít opravit, jak se líbá.“

„Tak to je čtrnáctá lekce,“ řekl. „Přijmout reklamaci.“

Karolína mu položila ruce na ramena. „Reklamaci zatím nepodávám.“

Doma večer nenašla seznam úkolů, který si ráno připravila. Nejspíš zůstal na pracovním stole. Nenapsala si nový. Udělala si čaj, položila telefon displejem dolů a dívala se na svůj odraz v temném okně. Na zítřek neměla plán. A tentokrát se jí to líbilo.