Druhý pohled

Oldřichovi bylo devětačtyřicet a živil se malováním. V ateliéru měl velká okna a na stěnách portréty žen, které mu dokázaly hodiny vyprávět o životě, aniž by promluvily. Známí si z něj utahovali, že při takové práci snad nemůže mít problém se seznamováním. Měl. Krásných žen znal dost. Pořád hledal tu, se kterou by chtěl zůstat i poté, co by odložil štětec.

A pak začal psát Pavlíně, dvaačtyřicetileté finanční účetní, která celý pracovní den hlídala čísla, aby všechno sedělo na haléř, a večer s překvapením zjišťovala, že s Oldřichem jí nesedí vůbec nic podle tabulky – a přesto jí s ním bylo zvláštně dobře. Psali si ráno, večer, někdy deset minut, jindy dvě hodiny.

Znala jeho smích z telefonu, věděla, že při přemýšlení chodí po ateliéru bosý, a on věděl, že Pavlína před těžkým pracovním dnem pije kávu bez cukru a při nervozitě začne zpívat. Čím víc se blížila jejich první schůzka, tím méně se na ni ale dokázala těšit.

„Ty jsi celý život mezi krásnými ženskými,“ napsala mu tři dny před setkáním. „Co když přijdu já a prostě nic?“ Oldřich chvíli hleděl na zprávu a pak se rozesmál. Pavlína totiž netušila, že ve stejnou chvíli sedí před zrcadlem a přemýšlí úplně stejně. V jejích příbězích byli muži rozhodní, praktičtí, mužní. On měl dlouhé vlasy, štětec za uchem, věčně špinavé ruce od barvy a neuměl opravit ani protékající kohoutek.

„A co když přijdu já a zjistíš, že sis pod tím hlasem představovala někoho úplně jiného?“ napsal. „Tak budeme dva zklamaní,“ odpověděla. Měl to být vtip. Ani jeden se ale nezasmál. Z něčeho, na co se týdny těšili, si během několika dní vyrobili přijímací zkoušku. Pavlína se bála, že jedním pohledem ztratí Oldřicha. On se bál přesně téhož. Týdny rozhovorů se náhle smrskly do představy prvních deseti vteřin.

Když Pavlína vešla do malé kavárny, Oldřich ji poznal okamžitě. Současně si musel přiznat, že byla jiná, než ji měl v hlavě. O něco menší. Jiný účes. Jiný způsob chůze. Pavlína se na něj podívala a měla úplně stejný pocit. Na fotografiích působil mohutněji a vážněji. Ve skutečnosti byl trochu rozcuchaný a v první vteřině jí připadal spíš jako profesor, který cestou ztratil univerzitu. Sedli si proti sobě. První dvě minuty byly podivné.

Jako kdyby se dva velmi známé hlasy ocitly v cizích tělech. Pak Oldřich řekl něco o číšníkovi, Pavlína se rozesmála přesně tím smíchem, který znal z telefonu, a něco se srovnalo. Za chvíli už poznala jeho gesto rukou, když se pro něco nadchl. On zase její způsob, jak před odpovědí na chvíli přimhouřila oči. Člověk, kterého znali, se začal pomalu skládat dohromady s člověkem, který před nimi seděl.

Po dvou hodinách spolu vyšli ven. Žádný filmový polibek se nekonal. A přesto jí bylo líto, že odpoledne skončilo. Jenže když se u jejího auta zastavili, ani jednomu se nechtělo rozloučit. „Tak?“ zeptala se Pavlína a tentokrát v tom byla skutečná nervozita. Oldřich se na ni chvíli díval. „Víš, co je zvláštní?“ „Co?“ „Prvních pět minut jsem tě hledal.“ Pavlína sklopila oči. „A našel?“ Oldřich se usmál. „Jo. Jak ses začala smát.“ Chvíli mlčela a potom řekla: „Já tebe asi až u druhýho kafe.“ „To je průšvih,“ odpověděl. „Proč?“ „Protože teď budeme muset na druhý.“ A Pavlína ho poprvé lehce vzala za ruku.

Pavlína cestou domů několikrát položila ruku na místo, kde ji Oldřich před chvílí držel. Když na semaforu čekala na zelenou, rozsvítil se jí telefon. „Tak už víš, jak vypadám, když hledám slova,“ napsal. Usmála se a odpověděla: „A ty už víš, jak vypadám, když se mi nechce domů.“