Dvě jedna

Pavlína našla starou fotografii při vyklízení komody. Čtyři mladí lidé v podkrovním bytě, v pozadí malá televize, na stolku miska s chipsy a na všech tvářích výraz, jako by právě někdo vyhrál milion. Na zadní straně bylo modrou propiskou napsáno: „Dvě jedna. Stejně jsme vyhráli.“

Bylo jí šestapadesát. Na fotografii měla střapaté vlasy, bílé tričko a ruku položenou na rameni muže, kterého by tehdy nedokázala nazvat ani přítelem. Vzpomněla si na červen roku 1996, na fotbalové finále a na to, jak bylo v bytě horko i při otevřených oknech.

Tenkrát ji pozvala kamarádka Irena. Měli sledovat zápas, fandit a potom jet posledním metrem domů. Pavlína přišla s mísou domácího bramborového salátu, protože věřila, že k fotbalu patří aspoň něco poctivého. Irena vytáhla chipsy a prohlásila, že salát je příliš vážná sportovní disciplína.

Na podlaze se válely polštáře. Televize hrála z rohu místnosti a nejlepší výhled byl z pohovky, na které se vedle sebe sotva vešli čtyři lidé. Pavlína seděla vedle Tomáše, Irenina kamaráda. Měl světlé vlasy, prsty poznamenané hraním na kytaru a neustále si popotahoval rukávy košile.

„Nerozumím fotbalu,“ přiznala po prvním ofsajdu.

„To nevadí,“ řekl Tomáš. „Já zase nerozumím, proč všichni fandíme, když u toho tak trpíme.“

Když padl český gól, všichni vyskočili. Pavlína objala Irenu, pak její sestru a nakonec Tomáše. Jeho ruka jí zůstala na zádech o vteřinu déle. Podívala se na něj. Usmál se tak nejistě, že to bylo skoro roztomilé.

„To bylo na oslavu,“ vysvětlil.

„Jasně. Počkej na druhý gól.“

Druhý nepřišel. Zápas se obrátil a byt se postupně ponořil do ticha. Irena nadávala na rozhodčího, sestra hledala poslední chips a Tomáš seděl s rukama mezi koleny. Pavlína měla na jazyku otázku, zda ji pozve někdy jen tak na kávu, bez fotbalu a bez všech ostatních. Nezeptala se. Byla mladá a zdálo se jí, že na podobné věci má spoustu času.

Pak se léta rozběhla. Tomáš odjel za prací, ona se vdala, narodily se jí děti a podkrovní byt se změnil v kancelář. Zůstala fotografie a věta na zadní straně, kterou si žádný z nich pořádně nepamatoval.

Teď, po třiceti letech, Pavlína našla v telefonu Irenino číslo. Poslala jí fotku a připojila: „Nevíš, kdo napsal tu poznámku?“

Irena odpověděla za tři minuty. „Tomáš. A víš, že se zrovna vrátil do Prahy?“

Pavlína se dívala na zprávu tak dlouho, až telefon zhasl. Nakonec napsala: „Dej mi na něj kontakt.“

Sešli se v malé kavárně. Tomáš měl prošedivělý plnovous a nosil brýle na čtení. Objednal dva čaje, protože si vzpomněl, že Pavlína tehdy tvrdila, že kávu nesnáší. Pletl se; už dvacet let ji pila. Přesto ji pobavilo, že si nějakou větu z toho večera uchoval.

„Takže dvě jedna,“ řekla a položila fotografii na stůl.

Tomáš se zadíval na vlastní mladý obličej. „Doteď si pamatuju, jak jsi mě tenkrát objala.“

„A proč jsi mě nikam nepozval?“

„Protože jsem byl hrdina jen při penaltě.“

Pavlína se rozesmála. Pak mu položila ruku na zápěstí, tentokrát bez fotbalové záminky.

„Mám pro tebe návrh,“ řekla. „Zkusíme to bez zápasu.“