Fantazie není plán
Ne každá představa čeká, až ji proměníme ve skutečnost. Některé fantazie nám stačí prožít v hlavě — a právě proto v nich můžeme být překvapivě svobodné.
Stačí někdy vyslovit trochu odvážnější představu a téměř okamžitě přijde otázka: „Takže to chceš opravdu udělat?“ Jako by každá myšlenka potřebovala termín v kalendáři, místo konání a potvrzení účasti.
Jenže fantazie není plán. Někdy nás něco zajímá právě proto, že to nemusíme nikdy uskutečnit. Můžeme si v hlavě otevřít dveře do cizího pokoje, vyzkoušet jinou roli, představit si rozhovor, který bychom ve skutečnosti nikdy nezačali. Představivost se přitom nevydává za návod k životu. Je to prostor, kde se dá zkoumat vlastní zvědavost bez povinnosti něco slibovat.
Některé představy jsou něžné. Někdo se po náročném dni vidí na vlakovém nádraží, kde ho čeká člověk, který přichází jen kvůli němu. Jindy je fantazie odvážnější: zakázané setkání, neznámé město, jiné tělo, nová pravidla — nebo žádná. Obě možnosti mohou člověku dopřát totéž: několik minut, kdy není povinností všechno vysvětlovat, zařizovat a udržovat v chodu.
Fantazie umí také překvapit. Stačí si představit tutéž situaci z druhé strany a najednou se objeví něco nového. Zvědavost. Nejistota. Někdy žárlivost, jindy úleva. Někdy jasná hranice, o které jsme do té doby nevěděli. Představivost se podobá zrcadlu, jen trochu zvláštnímu: neukazuje, jak vypadáme, ale co se v nás probouzí, když nikdo neposuzuje správnost odpovědi.
A možná ještě intimnější než samotná představa je chvíle, kdy ji někomu vyslovíme. Když jeden řekne „napadlo mě“ a druhý v tom neuslyší „musíš to se mnou udělat“. Když je možné mluvit i o odvážných věcech a přitom vědět, že dveře, které jsme spolu pootevřeli, mohou klidně zůstat jen pootevřené.
V dobrém příběhu může čtenářka být na okamžik někým jiným. Smát se na místě, kde by ve skutečnosti mlčela. Riskovat, aniž by cokoli ztratila. Zamilovat se a za pět minut se vrátit do své kuchyně. Nemusí se při tom nikomu zpovídat z toho, co cítila. A nemusí si z příběhu odnést ponaučení.
Možná je v tom největší půvab fantazie: nemusí mít pokračování. Stačí, že se na chvíli stala naším druhým životem. Pak zavřeme knihu nebo odložíme telefon a můžeme se rozhodnout, co z toho si necháme pro sebe.
Někdy jen úsměv. Někdy otázku. A někdy příjemné tajemství, které nikomu nic nedluží.
