Intimnější než sex
Roman si myslí, že intimita začíná dotekem. Pak ho jeden nenápadný večer přesvědčí, že odvaha ukázat druhému vlastní nejistotu může znamenat víc.
Alena měla jednačtyřicet, vedla malou lékárnu a její život byl přesný jako rozpis směn, který každé pondělí tiskla pro kolegyně. Uměla se rozhodnout, postarat se o ostatní a nenechat na sobě poznat, když ji něco bolí. S muži nikdy neměla problém začít. Horší bylo zůstat. Někteří znali její tělo dřív, než zjistili, že nesnáší nedělní večery, že před těžkým rozhodnutím uklízí kuchyň a že když se bojí, mluví rychleji. Romanovi bylo šestačtyřicet a pracoval jako stavební projektant. Potkali se na internetu, původně jen kvůli jedné ironické poznámce pod článkem. Pak si začali psát. Ne každý den stejně dlouho, ale pokaždé tak, že se z krátké otázky stala hodina. Jednou mu Alena ve dvě ráno napsala něco, co nikdy neřekla žádnému z mužů, se kterými spala. Ráno si zprávu přečetla znovu a napadlo ji, že je zvláštní svléknout před někým vlastní strach, když před ním člověk ještě nikdy nesvlékl ani kabát.
Po několika týdnech se domluvili na víně. Alena přišla o deset minut později a první půlhodinu se smála tomu, že oba vypadají přesně jako na fotografiích a přesto úplně jinak. Roman se neptal, jestli ji může políbit, nedotýkal se jí pod stolem a nedělal nic z toho, co si Alena předem připravovala odmítnout. Mluvili o práci, dětech jejich přátel, o rodičích, o tom, co člověk pozná až po čtyřicítce, a o věcech, které se na displeji říkají někdy snadněji než z očí do očí. Když zavírali podnik, prošli spolu dvě ulice k jejímu autu. Alena se zastavila u dveří a chvíli si pohrávala s klíči. „Víš o mně víc než chlapi, se kterými jsem spala,“ řekla. Roman se pousmál. „To je trochu smutný.“ „Proč?“ „Protože svlíknout člověka je asi jednodušší než ho poznat.“
Alena se na něj zadívala, jako by čekala, že teď přijde ta věta. Nějaké „tak se pojďme poznat ještě víc“, návrh na hotel, polibek, který by uzavřel večer správným výsledkem. Nic nepřišlo. Roman jí jen otevřel dveře auta. „Nevadí ti to?“ zeptala se. „Co?“ „Že jsme se ani nepolíbili.“ Chvíli přemýšlel. „Po tom všem, co jsi mi dovolila poznat, by mi přišlo trochu směšné měřit dnešní večer pusou.“ Alena nastoupila, položila kabelku na sedadlo spolujezdce a zavřela dveře. Roman udělal dva kroky směrem k chodníku. Pak se dveře znovu otevřely. Alena vystoupila, chytila ho za kabát a políbila ho sama. Krátce, bez velkého gesta. Když se odtáhla, řekla jen: „Tak. A teď už to můžeš měřit, jestli chceš.“
