Je dovolená nevěra nevěra?
O jednom souhlasu se snadno mluví ve fantazii. Alena s Mirkem však zjistí, že skutečné dohody jsou složitější než jejich představy.
„Takže opravdu můžeš,“ řekla Alena a prstem přejela po okraji sklenice. Znělo to odvážněji, než se cítila.
S Mirkem seděli u kuchyňského stolu už druhou hodinu. V troubě dávno vychladla zelenina, na lednici visela magnetka z jejich poslední dovolené a za oknem pomalu zhasínala okna protějšího domu. Mluvili o něčem, o čem ještě před měsícem ani nevěděli, zda se dá vyslovit nahlas.
Mirek se na ni podíval. „A opravdu víš, co mi tím říkáš?“
Alena zavrtěla hlavou. „Právě že nevím.“
Začalo to jako hra. Při víně si vyprávěli, koho kdysi považovali za přitažlivého, čeho se nikdy neodvážili a jestli se dá být po dvaceti letech spolu ještě něčím překvapený. Mirek tehdy nadhodil, že by jí nevadilo, kdyby jednou někoho políbil. Ona odpověděla, že možná ne. Smáli se tomu. Potom se oba na několik dní odmlčeli.
Teď měl Mirek pozvání na kávu od ženy, kterou poznal na konferenci. Nic se nestalo. Jen se její jméno ocitlo na displeji jeho telefonu a z představ se stal obyčejný kalendářní termín.
„Nežárlíš?“ zeptal se.
„Žárlím trochu už teď,“ připustila Alena. „Ale nechci ti zakazovat ani obyčejnou kávu.“
Mirek posunul židli blíž. „Možná jsme si měli nejdřív říct, co vlastně dovolujeme. Já nevím, jestli mluvíme o schůzce, o polibku, nebo o tom, že už spolu nebudeme hrát žádné divadlo.“
Alena si vybavila, jak snadno vymyslela celou scénu, když byla jen v její hlavě. Ve fantazii se dalo kdykoli změnit počasí, tvář cizí ženy i vlastní reakce. Skutečná středa v pět odpoledne se však nedala přetočit.
„Myslím, že dneska nechci rozhodovat o ničem, co se ještě nestalo,“ řekla. „Chci jen vědět, že když mě něco zabolí, nebudeš mi ukazovat na naši dohodu jako na paragraf.“
Mirek natáhl ruku přes stůl. „To bych nechtěl ani já.“
Nakonec pozvání na kávu nezrušil. Ani z něj neudělal tajemství. Další den Aleně řekl, že si s tou ženou povídali hlavně o práci a že jí slíbil poslat jeden článek. Alena cítila úlevu i mírné bodnutí, které si nedovedla pojmenovat. Nechtěla po sobě, aby se tvářila dokonale moderně.
Večer si otevřeli zbytek vína. Magnetka na lednici sklouzla na zem a Mirek ji zvedl. „To jsme tenkrát v Itálii řešili jednodušší věci,“ řekl.
„Jo,“ odpověděla Alena. „Třeba kde sehnat otevřenou lékárnu.“
Rozesmáli se. Dohoda zůstala nedokončená. Tentokrát jim to nepřipadalo jako prohra.
