Když lehkost na chvíli ztichne
Někdy dokáže jedno obyčejné ticho říct o dvou lidech víc než dlouhý rozhovor. Jen se mu nesmějí bát naslouchat.
První půlhodinu se smáli skoro bez přestání. Pavel vyprávěl o pokusu opravit kávovar, po kterém se jeho kuchyně změnila v menší mokřad, a Renata přidala historku o tom, jak jednou na třídních schůzkách omylem seděla mezi rodiči úplně jiné třídy.
Seděli na zahrádce u malé cukrárny. Pod stříškou z modrého plátna bylo příjemné šero a světlo z ulice kreslilo na sklenice nepravidelné pruhy. Renatě bylo dobře. Po dlouhé době se nemusela rozmýšlet, jestli každá její věta zní správně.
„A co tvoje maminka?“ zeptal se Pavel. Pamatoval si, že o ní před týdnem mluvila.
Renata přestala míchat kávu. „Umřela na jaře.“
Řekla to prostě. Ani nevěděla, proč právě teď. Mohla odpovědět, že se mají všichni dobře, a pokračovat v příběhu o učitelském sboru. Jenže Pavel se zeptal tak obyčejně a poctivě, že se jí nechtělo lhát.
Zahrádka na okamžik ztichla. Někde za plotem cinklo nádobí. Pavel se nesnažil rychle najít povzbudivou větu. Jen položil lžičku vedle talířku.
„To mě mrzí,“ řekl.
Renata přikývla. „Promiň. Asi jsem pokazila odpoledne.“
„Nepokazila.“
Neptal se, jestli už je s tím smířená. Ani jak dlouho to trvalo. Zeptal se, jaká její maminka byla, když se smála.
Renata se nejdřív nadechla, potom se pousmála. „Měla hrozný zvyk zpívat falešně v autě. A pokaždé si myslela, že když zesílí rádio, nebude to slyšet.“
Vyprávěla o dovolené v Beskydech, o ztracených klíčích a o tom, jak jí maminka v padesáti začala posílat fotografie každého upečeného koláče. Pavel poslouchal. Věděl, že žádnou z těch vzpomínek nemusí napravovat.
Když dojedli, Renata sáhla po účtu a převrhla sklenku s vodou. Oba vyskočili. Číšnice přiběhla s utěrkou a Pavel se podíval na mokrou mapu přes celý stůl.
„Tak teď už ten kávovar nemusím vyprávět. Máš praktickou ukázku.“
Renata se rozesmála tak náhle, že jí ještě zůstaly slzy v očích. Z jedné události byly. Z druhé také. Pavel nic nerozlišoval.
Cestou k tramvaji šli chvíli beze slov. Potom se jí zeptal, jestli bude chtít příště vybrat cukrárnu ona. Renata řekla, že ano, ale pod podmínkou, že tam budou mít stoly, které nepouštějí vodu na zem.
Pavel přikývl. „Taková místa existují?“
„Nevím. Ale ráda je s tebou zkusím najít.“
