Když radost není dluh
Monika neumí přijmout pozornost, aniž by ji hned vracela. A pak jí sousedka přinese meruňkový koláč.
Iveta přinesla sousedce misku meruněk, protože jich na zahradě dozrálo víc, než mohla sama sníst. Monika stála ve dveřích v pracovním tričku a s mokrými vlasy. „Počkej, něco ti za to dám,“ řekla automaticky.
„Nic mi nedávej. Prostě je sněz.“
„Aspoň ti pak upeču koláč.“
Iveta se rozesmála. „Tak to už zase děláš účetnictví.“
Monika pracovala jako účetní, ale tentokrát jí ta poznámka připadala nepříjemně přesná. Když jí někdo pochválil vlasy, hledala kompliment na oplátku. Když za ni kolegyně vyřídila telefonát, večer přemýšlela, jak jí to vrátit. I obyčejnou pomoc dovedla proměnit v položku, kterou je třeba uzavřít.
V pátek se vrátila domů po náročném týdnu. Na klice visela malá papírová taška. Uvnitř byl plátek meruňkového koláče a lístek: „Ochutnej. Žádná protislužba se nepřijímá.“
Monika postavila koláč na talíř a chvíli si ho prohlížela. Potom se posadila k oknu a snědla ho pomalu, bez telefonu a bez přemýšlení, co s tím udělá dál. Nebyl to žádný slavnostní okamžik. Jen obyčejný pátek, drobky na stole a najednou trochu víc místa v hlavě.
V neděli potkala Ivetu u popelnic. „Byl výborný,“ řekla.
„Já vím. Připálila jsem jenom jeden okraj.“
„Chtěla jsem ti něco koupit, ale asi bys zase nadávala.“
Iveta zvedla obočí. „Zkus jen říct děkuju.“
„Děkuju.“
Obě chvíli stály v tichu, které nepotřebovalo zaplnit dalšími slovy. Pak Monika ukázala na meruňky, jež se Ivetě sypaly z tašky. „Pomůžu ti s tím nahoru?“
„To bys mohla.“
A Monika tentokrát nepřemýšlela, jestli už jsou si kvit. Prostě vzala druhé ucho tašky.
