Když signály mluví jinak
Ve zprávách si rozuměli dokonale. Při osobním setkání však každé gesto znamená něco jiného, než čekali. A oba se musí naučit znovu naslouchat.
Psali si dva týdny a měli pocit, že se znají mnohem déle. Na displeji to šlo snadno. Ona se ptala, on vyprávěl, oba se smáli a mezi běžnými větami občas problesklo něco, co už nebylo úplně kamarádské.
On byl člověk, který přemýšlel v obrazech. Když mu s někým bylo dobře, okamžitě ho napadlo místo, kam by spolu mohli jet, koncert, který by se jí líbil, nebo obyčejná káva někdy příště. Neznamenalo to pro něj plán. Jen představivost.
Na internetu jí to nevadilo. Možná se jí to dokonce líbilo.
Pak se potkali.
A první hodiny vypadaly ještě lépe než telefon. Smích, pohledy, dotek ruky, který trval o trochu déle, než musel. Když se k němu naklonila, necukla. Když ji políbil, polibek vrátila.
Tělo říkalo něco docela srozumitelného: Je mi s tebou dobře.
Jenže pak ukázal na cestu za městem a řekl: „Tady bych tě někdy vzal.“
Usmála se jen napůl. „Ty už zase plánuješ.“
„Neplánuju. Jen mě to napadlo.“
„Ty všechno hrozně analyzuješ a hned vidíš dopředu.“
Zarazil se. Před chvílí ho držela za ruku. Teď měl pocit, že použil zakázaný čas slovesa.
Za deset minut se o něj znovu opřela. O chvíli později ho políbila sama.
A on už nevěděl, co z toho smí pochopit.
„Myslel jsem, že máme hezký rande,“ řekl nakonec.
„Vždyť máme.“
„Tak proč mám chvílema pocit, že se ti vnucuju?“
Podívala se na něj překvapeně. „Ty se mi vůbec nevnucuješ.“
„Když řeknu, že bych tě rád zase viděl, je to plánování. Když řeknu, že mě něco napadlo do budoucna, analyzuju. Přitom ty mě před chvílí líbáš. Tak se v tom trochu ztrácím.“
Chvíli mlčela. „Já prostě nechci žádná očekávání.“
„Já po tobě žádný nechci. Jen neumím vypnout fantazii pokaždý, když použiju slovo příště.“
A tehdy jim oběma došlo, že možná neposílají protichůdné signály schválně. Jen je každý čte přes něco, co si přinesl s sebou.
Člověk, kterého někdo v minulosti sevřel, může slyšet obyčejné „někdy bych tě rád viděl“ jako začátek klece. Člověk, kterého někdo odmítal, může stejné zabrzdění slyšet jako „nechci tě“.
A tělo tomu nepomůže. Polibek může pro jednoho znamenat směr. Pro druhého jen krásnou chvíli. Ruka položená na ruce může být pozvánka, ale není smlouva. Stejně jako věta „nic neplánuj“ nemusí být odmítnutí, i když tak může zabolet.
„Promiň,“ řekla nakonec. „Asi jsem to celý pokazila.“
Rozesmál se. „To je dobrý. Já si poslední půlhodinu myslím, že jsem to pokazil já.“
