Když začne foukat

Na vysoké škole se znali tři roky. To je dost dlouho na to, aby člověk věděl, jak ten druhý drží hrnek, když je nervózní, jak se směje, když se opravdu baví, a kdy říká „to je v pohodě“ právě ve chvíli, kdy to v pohodě vůbec není. Nikdy spolu nechodili. A přesto mezi nimi zůstalo něco, co se tehdy nestalo možná jen proto, že si oba mysleli, kolik času ještě mají.

Jednou ji doprovodil z kolejí přes půl Prahy. Před jejím domem pak stáli tak dlouho, až jim oběma ujela poslední tramvaj. Ani jeden z nich přitom neudělal nic, co by se dalo druhý den někomu zajímavě vyprávět. Jindy mu při přednášce položila hlavu na rameno a on dalších čtyřicet minut poctivě předstíral, že poslouchá profesora. Pak přišly státnice, první práce, první velká rozhodnutí a život je bez ptaní rozstrkal po mapě. Ona skončila v Norimberku, on v Praze.

Za patnáct let si napsali asi třikrát. Všechno nejlepší. Gratuluju k práci. To je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Věty, které nic neriskují. A pak někdo svolal sraz ročníku.

Prvních dvacet minut se minuli. Ona měla kratší vlasy, on o něco méně vlasů a oba už vypadali jako lidé, kteří vědí, kolik stojí nová pračka a proč je dobré mít doma náhradní žárovku. Potkali se až u baru. Chvíli se na sebe dívali, jako by si oba v hlavě porovnávali současnost s fotografií starou patnáct let. „Ty jo,“ řekla nakonec. „Taky tě rád vidím,“ odpověděl. A tím bylo vyřešeno všechno důležité.

Začali mluvit v osm večer a ve dvě ráno je vyhazoval číšník. Nebylo v tom nic velkého. Jen patnáct let, které si potřebovali dopovědět. Lidé, práce, rozvody, stěhování, pár vítězství, několik průšvihů a spousta drobností, které se zpětně ukázaly důležitější než většina velkých plánů. Když se loučili, objala ho o vteřinu déle, než bylo nezbytně společenské. Nebyl si jistý, jestli si to jen nenamlouvá. Druhý den v 10:14 mu přišla zpráva: „Včera to bylo nějak podezřele příjemný.“ Odepsal: „To byl určitě alkohol.“ „Měla jsem dvě deci vína.“

Od té chvíle si začali psát. Nejdřív občas. Potom skoro každý den. Fotka kávy. Vtip z práce. Písnička, kterou ten druhý údajně musí slyšet. Jedna věta před spaním. Později dvě. A pak už člověk ani neví, kdy se z jedné věty stane celý večer. Po několika týdnech mu došlo, že ji má v hlavě častěji, než je praktické u ženy žijící tři sta kilometrů daleko. Tři sta kilometrů je zvláštní vzdálenost. Příliš daleko na spontánní kávu a příliš blízko na to, aby se člověk mohl tvářit, že je to jiný svět.

Ne proto, že by mu něco slibovala. Právě naopak. Měla svůj život, práci, přátele a vůbec se netvářila, že je potřeba okamžitě něco přestavovat. Možná ho přitahovalo právě to. Dokázala ho jednou větou rozesmát, druhou znejistit a třetí odpovědět na něco, co jí vlastně ani nenapsal. Poznal, kdy je unavená podle kratších vět. Ona poznala jeho špatný den podle toho, že začal používat příliš správnou interpunkci. Když se mu na displeji objevilo její jméno, často se usmál ještě dřív, než zprávu otevřel.

A pak jednoho večera přišlo: „Víš, že na mě působíš docela nebezpečně?“ Chvíli se díval na displej. Chtěl to shodit vtipem. Nakonec zkusil pravdu. Napsal: „To je vzájemný.“ Objevily se tři tečky. Zmizely. Znovu se objevily. „To jsem možná neměla vědět.“ Usmál se. „Já možná taky ne.“ Ten večer už si napsali jen dobrou noc. Přesto usínal později než obvykle.

Vzpomněl si na dědovu starou plachetnici. Děda ho kdysi učil, že když zesílí vítr, není potřeba hádat se s počasím ani spěchat do přístavu. Jen nesmí pustit kormidlo. Tehdy mu to připadalo jako rada k ničemu. Teď si na ni vzpomínal až podezřele často.

Druhý den jí proto napsal úplně normálně. Žádné velké vyznání, žádný plán na příštích deset let, žádné zjišťování, co přesně znamenala každá její včerejší věta. Poslali si pár hloupostí, fotku oběda a večer si popřáli dobrou noc. Nic nezmizelo. Dokonce mu jednoho odpoledne sama zavolala z nádraží, jen aby mu řekla, že čeká na zpožděný vlak. Slyšel hlášení rozhlasu a její smích. Nedokázal si představit lepší důvod, proč zůstat chvíli na telefonu.

O pár dní později mu napsala: „Mám pocit, že jsme oba nějak zpomalili.“ Chvíli přemýšlel. Pak se podíval z okna. Stromy na protější straně ulice se ohýbaly ve větru. „Ne,“ napsal. „Jen jsme si konečně všimli, že fouká.“ Odpověď nepřišla hned. Tentokrát mu to nevadilo. Za deset minut se na displeji objevilo: „Tak hlavně nepouštěj kormidlo.“ Usmál se a položil telefon vedle hrnku. Venku dál foukalo.