Kolik nás sedí u stolu?

Renata si oblékla tmavě modré šaty, které si koupila bez zvláštního důvodu. Na rameni jí zůstal proužek bílé nitě; všimla si ho až ve výtahu. Oprášila ho a usmála se. Ve čtvrtek večer, po dvou náročných týdnech u soudu, jí připadalo skoro slavnostní, že nemusí nikomu nic překládat.

Marek ji čekal před restaurací s květinou zabalenou do hnědého papíru. Opravoval starý nábytek a měl ruce tak trochu poznamenané lepidlem, pilinami a trpělivostí. Renata mu na prvním rande řekla, že nechce sliby. Souhlasil. Na druhém, že je stále vdaná. Přikývl, aniž se tvářil jako soudce.

Teď jí nabídl rámě a zeptal se: „Ještě pořád platí, že dneska nechceme řešit svět?“

„Svět ne. Ale jídelní lístek ano.“

Večeře byla příjemná a dlouhá. Po dezertu šli k Markovi domů. Na komodě měl rozložené staré zásuvkové úchyty a u okna stála židle bez opěradla. Renata se zasmála. „Ty nedokážeš ani doma nechat věci být?“

„Dokážu,“ odpověděl a odložil svou sklenici. „Když stojí za to.“

Políbili se. Poprvé pomalu, potom s větší jistotou. Renata ho chytila za límec košile a on jí položil dlaně na boky. Vedl ji k pohovce, ale ještě předtím se zastavil.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Zrovna teď?“

„Právě teď.“

Renata si upravila vlasy. Marek otevřel zásuvku, vytáhl malé balení ochrany a položil ho na stůl. Bylo to skoro komické. Po večeru plném narážek se před nimi objevil předmět, který se nevešel do žádné romantické věty.

„S tím nemám problém,“ řekla rychle. „Jen mi připadá, že už jsme dospělí. Já se hlídám.“

Marek se k ní otočil. „A víš jistě všechno, co by bylo dobré vědět?“

„Co tím myslíš?“

Nepokládal jí otázky jako žalobce. Zeptal se, zda doma ještě s manželem sdílí intimitu, jestli se v poslední době s někým dalším vídala a zda oba vědí, jak jsou na tom se zdravím. Renata zjistila, že na první dvě otázky dokáže odpovědět, ale u třetí by jen hádala. A že stejná otázka patří i Markovi.

Zůstali sedět na pohovce v tichu, v němž bylo slyšet staré hodiny nad dveřmi. Najednou to nebyl rozhovor o náladě. Byl o možnosti rozhodnout se svobodně, s informacemi, které druhý nezatajil.

„Jsem dobrá tlumočnice,“ řekla Renata po chvíli. „Ale jednu větu jsem si přeložila hodně pohodlně.“

„Jakou?“

„Že když se o něčem nebavíme, nemusíme to řešit.“

Marek si vedle ní přisedl. „To jsme si přeložili oba.“

Zasmála se, tentokrát bez úlevy. Pak ho vzala za ruku. „Nechci, abys myslel, že mě teď nezajímáš.“

„To si nemyslím.“

„Jen chci, abychom nehráli, že jsme na světě sami dva.“

Zůstali spolu. Udělali si čaj, dlouho mluvili a domluvili se, co si chtějí vyjasnit, než půjdou dál. Pak se políbili ještě jednou. Bez spěchu a bez pocitu, že musí někam dojít za každou cenu.

Když Renata odcházela, všimla si židle bez opěradla.

„Opravíš ji?“

„Až najdu správný kus dřeva.“

„Mně se líbí, že netlačíš na pilu.“

Marek se rozesmál. „To je poprvé, co mi někdo pochválil řemeslo takhle.“

Příští týden se viděli znovu. Renata přinesla sáček nových úchytů na komodu a jednu věc navíc: odpovědi na otázky, které si minule konečně dovolili položit.