Kolik pravdy dlužíme milenci?
Když se tajné setkávání začne měnit v něco opravdového, vyvstane otázka, na kterou neexistuje snadná odpověď.
Irena poznala Radka v době, kdy už dávno věděla, že existují otázky, na které nechce odpovídat každému. Zpočátku jí vyhovovalo, jak málo o sobě věděli. Scházeli se ve středu po práci, chodili na dlouhé procházky a občas skončili u něj doma. Někdy se na sebe těšili víc než na celý víkend.
V poslední době ale Radek začal chtít víc. Ne nutně další večery. Chtěl vědět, proč se v neděli neozvala, s kým jede na hory a jestli je její manžel stále součástí všech rodinných plánů.
„Já ti přece taky říkám pravdu,“ namítl jednou, když čekali na červenou u přechodu.
Irena se na něj podívala. „O čem?“
„O všem.“
„Tak mi řekni, jak se jmenovala žena, se kterou jsi byl minulý týden na večeři.“
Radek zrudl. „To byla kolegyně.“
„Vidíš? Teď najednou máme oba pocit, že se musíme obhajovat.“
Na druhé straně ulice se rozsvítila zelená. Přešli mlčky až k nábřeží. Irena si rozepnula kabát, protože bylo překvapivě teplo.
„Nechci ti lhát,“ řekla. „Ale nechci ti taky dávat denní výkaz mého života. A hlavně nechci slibovat něco, o čem vím, že to nesplním.“
Radek chvíli pozoroval vodu. „Takže nemám právo vědět nic?“
„Máš právo vědět všechno, co se týká tebe. Jestli jsem v pořádku. Jestli s tebou chci být. Jestli se mění naše dohoda. Jestli bych ti mohla něčím ublížit. To nejsou maličkosti.“
„A zbytek?“
„O zbytku se můžeme bavit. Ne ho ze sebe vymáhat.“
Radek odkopl drobný kamínek. „Já se někdy bojím, že jsem pro tebe jen volná středa.“
Tahle věta ji zasáhla. Ne kvůli výčitce. Protože v ní poznala otázku, na kterou dosud odpovídala jen sama sobě.
„Někdy se bojím téhož,“ přiznala.
Sedli si na lavičku. Irena mu neřekla všechno o svém manželství ani o dětech. On jí nevyprávěl o každém večeru, kdy se cítil opuštěně. Poprvé ale mluvili otevřeně o tom, co každý od jejich setkávání čeká. Nebylo to romantické. Pár vět se vyslovovalo nepříjemně.
Když se loučili, Radek ji nepožádal, aby slíbila další středu. Zeptal se, jestli se mu ozve, až bude vědět, co chce. Irena přikývla. Cestou domů si uvědomila, že to byla možná první dohoda, kterou toho dne opravdu uzavřeli.
