Líbí se mu opravdu ona?
Když se snažíme působit dokonale, může si druhý oblíbit obraz, ve kterém sami sebe vůbec nepoznáváme.
Dnes ráno mi docvakla jedna trochu nepříjemná věc. Člověk se celý život učí nějak působit. V práci být profesionální. Ve společnosti zajímavý. Na první schůzce vtipný, sebevědomý a pokud možno bez všech těch částí sebe sama, které by mohly druhého odradit. Něco přidáme, něco potlačíme, něco raději neřekneme. Ne vždycky proto, že chceme lhát. Často se jen snažíme ukázat svoji nejlepší verzi. Jenže kde přesně končí nejlepší verze člověka a začíná někdo, kým vlastně nejsme?
A čím jsem starší, tím víc mi dochází, že největší problém přetvářky není v tom, že se jednou provalí. Mnohem horší je, když funguje. Když se někomu podaří zalíbit právě tím, co si na sebe navlékl. Najednou má vedle sebe člověka, kterému vyhovuje jeho uhlazenost, opatrnost, neustálá snaha být správný, možná i život, který ve skutečnosti nikdy nechtěl žít. A potom přijde paradox: získal člověka, kterého chtěl zaujmout, ale aby si ho udržel, musí dál hrát někoho, kým není.
Možná proto dnes považuju za jednu z největších forem svobody chvíli, kdy před někým přestanu kontrolovat každou větu. Kdy udělám překlep, řeknu blbost, změním názor, přiznám nejistotu, rozesměju se něčemu úplně pitomému a nemusím přitom přemýšlet, jestli tím právě neklesla moje hodnota. Nejde o to být bezohledný a říkat „takový jsem, tak mě ber“. Autenticita pro mě není omluvenka pro špatné chování. Je to ochota neprodávat druhému člověka, kterého potom nebudu schopný být.
A možná právě tady se mění i způsob, jakým se seznamujeme. Když se snažím všem líbit, možná skutečně zvýším počet lidí, které dokážu zaujmout. Jenže já už nepotřebuju zaujmout všechny. Mnohem důležitější je pro mě zjistit, kdo zůstane ve chvíli, kdy přestanu hrát. Kdo se směje stejným nesmyslům. Komu nevadí moje nedokonalosti. Vedle koho nemusím vyrábět lepší verzi sebe sama. Protože když kvůli někomu ztratím autenticitu, možná ho získám. Jenže zároveň riskuju, že získám přesně toho člověka, kterého ve skutečnosti vůbec nechci.
A to nejhezčí možná nastane, když se potkají dva lidé, kteří se už nesnaží jeden druhému prodat. Nemusí předem vědět, co z toho bude. Nemusí být dokonalí. Stačí, že se spolu baví proto, že chtějí. Že jim to dělá dobře. A že až se jednou potkají bez displeje, nebude muset ani jeden doufat, že jeho dobře vytvořená postava přežije první hodinu. Protože na schůzku nepřijde postava. Přijde člověk, kterého ten druhý už trochu zná.
Myslíte, že se při seznamování dokážeme opravdu ukázat takoví, jací jsme? A nestává se někdy, že ve snaze někoho získat vytvoříme právě tu verzi sebe, která k nám přitáhne úplně špatného člověka?
