Návštěva, která nepřišla
Ivana s Romanem se rozhodnou vyslovit přání, které si dosud nechávali pro sebe. Čím blíž je jeho splnění, tím jasněji tuší, že největší dobrodružství možná prožijí jen ve dvou.
Roman jezdil taxíkem, Ivana seděla většinu dne za pokladnou v supermarketu. Sedm let spolu bydleli v bytě, kde se o všem důležitém rozhodovalo nad nákupním seznamem: kdo koupí mléko, kdy přijede opravář a kdo tentokrát zavolá její matce. Měli se rádi. Jen jejich večery začaly jeden druhému připadat až příliš předvídatelné.
Jednou v pátek, když už dopili víno a v televizi běželo něco, co ani jeden nesledoval, se Ivana zeptala:
„Přemýšlel jsi někdy, jaké by to bylo s jiným párem?“
Roman se rozesmál. Teprve když zvedla oči, poznal, že nežertuje.
„Ty ano?“
„Možná.“
„To je dost konkrétní odpověď.“
„A ty jsi mi ještě neodpověděl.“
Nejdřív to zůstalo mezi nimi, jako hra, kterou lze kdykoli vypnout. Večer si vymýšleli, jací by ti druzí měli být. Žádní lovci zážitků. Nejdřív by si chtěli sednout, vypít víno, povídat si; možná by se nic dalšího ani nestalo. Čím podrobněji o tom mluvili, tím víc zjišťovali o sobě. Roman nevěděl, že Ivanu přitahuje samotné čekání. Ona netušila, jak silně na něj působí, když mu bez rozpaků vypráví svou představu.
Pak objevili profil Petra a Lenky. Zprávy byly přirozené, vtipné, překvapivě obyčejné. Psali si všichni čtyři. Jednou po Ivanině odpolední směně spolu probírali místo setkání a Roman si všiml, že se poprvé po měsících ptá, co si Ivana opravdu přeje, místo aby předpokládal, že to ví.
„A kdyby se ti něco nelíbilo?“ zeptal se.
„Řeknu to.“
„I kdybych z toho byl zklamaný?“
„Právě tehdy.“
Souhlasil. A byl rád, že to řekla tak prostě.
O týden později přišel návrh: sobota za čtrnáct dní, malý hotel za městem, dvě samostatné místnosti a možnost odejít kdykoli. Roman položil telefon na stůl. Ivana si zprávu přečetla a odsunula skleničku.
„Tak je to tady,“ řekl.
„Asi ano.“
„Těšíš se?“
Dlouho mlčela. „Na všechno, co tomu předcházelo. Na ty večery s tebou. Ale na ně… nevím.“
Roman cítil totéž. Představa ho stále lákala. Jen se náhle změnila v konkrétní lidi, konkrétní hotelový pokoj a situaci, kterou už nepůjde vrátit zpátky do hlavy. Ivana přiznala, že dokud druhá žena neměla jméno a tvář, dokázala si Romana s ní představit. Teď ji to trochu děsilo. On zase zjistil, že ho vzrušovalo poslouchat Ivaniny fantazie, ale nepřál si opravdu vidět cizího muže, jak se jí dotýká.
„Tak jsme zbabělci?“ zeptala se.
„Myslím, že jsme konečně upřímní.“
Druhý den Petrovi a Lence napsali. Poděkovali jim za otevřenost a vysvětlili, že setkání nechají jen ve svých představách. Čekali rozpaky. Odpověď přišla téměř hned:
„Úplně v pořádku. Fantazie není objednávka.“
Ivana si to přečetla nahlas. Potom se oba zasmáli — nejdřív nejistě, pak docela od srdce.
V sobotu večer nakonec nikam nejeli. Roman otevřel víno, Ivana pustila hudbu a na stole nechali ležet dva telefony displejem dolů. Po chvíli se k němu přisunula.
„Víš, co je na tom zvláštní?“ zeptala se.
„Že jsme ušetřili za hotel?“
„Že jsme se kvůli dvěma cizím lidem zase začali poznávat.“
Roman jí položil ruku na koleno. „Tak co si dnes večer vymyslíme?“
Ivana se na něj podívala tím pohledem, který měl poslední dobou čím dál raději.
„Máme přece celý večer.“
