Nechci diamanty, chci člověka
Dana už ví, že velká gesta nenahradí všímavost. Jedna opravená tkanička jí to připomene lépe než drahý náramek.
K padesátým narozeninám dostala Dana od bývalého manžela drahý náramek. Už spolu nežili, ale on měl ve zvyku napravovat věci krásnými předměty. Stál tolik, že se jí udělalo téměř trapně, když ho otevřela. Pak si vzpomněla, kolikrát mu v minulosti říkala, že nepotřebuje drahé překvapení. Potřebuje, aby dorazil včas.
Náramek nechala v krabičce. Nebyl ošklivý. Jen patřil do příběhu, ve kterém už nechtěla pokračovat.
O několik měsíců později šla s Pavlem na první společný výlet. Byl rozvedený, trochu nesmělý a uměl se zasmát vlastnímu neštěstí. Cestou jim praskla tkanička na jejích botách. Dana si sedla na kámen a rezignovaně si prohlížela konec, který už nešel zavázat.
„Chvilku počkej,“ řekl Pavel. Vytáhl z batohu malou šňůrku na stažení věcí. Ustřihl ji kapesním nožíkem a provlékl očky. Nebyla stejná jako původní tkanička, ale držela. „Udělal jsem ti luxusní servis.“
Dana se rozesmála. „Kolik ti dlužím?“
„Jedno kafe. Až najdeme hospodu, která ho umí.“
Seděli pak u stolu pod jabloní a pili nápoj, který měl s dobrou kávou společné hlavně jméno. Pavel vyprávěl o svém synovi, Dana o cestě do práce. Když se rozpršelo, přesunuli se pod střechu a dál si povídali. Nikdo z nich se nesnažil proměnit obyčejné odpoledne ve výjimečný den. Právě proto si ho Dana zapamatovala.
Doma položila boty do předsíně. Šňůrka na jedné z nich byla jiná barva než na druhé a trochu ji to pobavilo. Z krabičky se šperkem by mohla kdykoli udělat krásnou fotografii. Ale když se jí večer kamarádka zeptala, jaké bylo rande, Dana vyfotila boty.
„Co to má znamenat?“ přišla odpověď.
Dana napsala: „Myslím, že si mě někdo konečně všiml.“
