Nechci tě mít, chci tě znát
Dva lidé se postupně sbližují, ale nechtějí si navzájem přepisovat život. Možná právě v tom je jejich největší odvaha.
V knihkupectví se potkali kvůli poslednímu výtisku jedné staré cestopisné knihy. Eva po něm sáhla ve stejnou chvíli jako Ondřej a oba si automaticky řekli „promiňte“. Potom se začali smát, protože ani jeden ruku nepustil.
„Vezměte si ji,“ řekl Ondřej.
„To by bylo podezřele ušlechtilé.“
„Tak si hoďme korunou.“
Nakonec ji koupila Eva s tím, že mu ji půjčí, pokud jí na sebe nechá kontakt. Tenhle slib působil při placení mnohem lehčeji než doma, když seděla s knihou na kolenou a přemýšlela, zda má skutečně napsat muži, o kterém neví téměř nic.
Napsala. Začali se scházet u kávy. Ondřej se ptal na její práci ve školní knihovně, na skleník za domem a na to, proč má v telefonu tolik fotografií oken. Eva mu řekla, že sbírá pohledy z míst, kde byla šťastná. On jí ukázal fotografie starých nádraží. Brzy měli společnou mapu podivností, které jiným lidem nepřipadaly důležité.
Po několika týdnech ji pozval na víkend na chalupu. Eva zaváhala. Líbilo se jí s ním, ale od posledního vztahu měla zvláštní citlivost na všechno, co znělo jako samozřejmé očekávání.
„Raději ne,“ řekla. „V sobotu mám svoje plány.“
Ondřej přikývl. „Tak jindy.“
Eva čekala otázku. Jaké plány? S kým? Proč jsou důležitější než on? Místo toho se Ondřej zeptal, jestli chce vrátit knihu už teď, nebo až ji dočte.
„Ty se nezlobíš?“
„Za co?“
„Že nechci jet.“
„Mrzelo by mě, kdybys jela jen proto, abych nebyl zklamaný.“
Ta odpověď ji zaskočila. Nějaký čas se na něj dívala, jako by se pokoušela přečíst drobné písmo na hřbetu knihy.
V sobotu opravovala skleník, večer seděla s kamarádkou na koncertě. Ondřej jí napsal jednou, fotografii starého mostu s dodatkem: „Tohle okno by se ti líbilo, kdyby bylo oknem.“ Eva mu poslala zpátky fotografii rozesmáté kamarádky a krátkou zprávu: „Měla jsem hezký den.“
V pondělí si knihu vyměnili. Eva ji konečně dočetla a na poslední stránce našla lístek z první kavárny, který tam Ondřej omylem nechal. Na zadní stranu napsala: „Teď mi ukaž nějaké svoje nádraží.“
Poslala mu fotografii lístku. Odpověděl adresou. Ani jeden nenavrhl, že tím něco začíná napořád. Ve středu tam vyrazili a Eva cestou vyfotila další okno.
