Po rozvodu zůstal sám

Bohuslavovi bylo devětačtyřicet a ještě před dvěma lety by ho nenapadlo, že největším problémem jeho života jednou nebude práce, hypotéka ani zdraví, ale obyčejný večer v prázdném domě. Ten dům přitom nebyl žádná improvizace, kterou by po letech zachraňoval přístavbami a předělávkami. Když ho před pětadvaceti lety stavěli, měl Bohuslav všechno promyšlené: velkou kuchyň, pokoje pro děti, pracovnu, garáž, zahradu i terasu. Živil se jako obchodně-technický zástupce firmy, která dodávala garážová vrata, pohony bran, videotelefony, venkovní žaluzie a systémy chytré domácnosti, a celý profesní život vysvětloval lidem, jak si zařídit dům tak, aby fungoval spolehlivě a bez zbytečných starostí. Stejně přemýšlel i o rodině. Pracovat, postarat se, držet věci pohromadě. Dlouho věřil, že když tohle člověk dělá poctivě, život se mu nemůže úplně rozsypat.

Rozsypal se během několika měsíců. Jeho žena měla poměr se sousedem, policistou, kterého Bohuslav léta zdravil přes plot, několikrát s ním seděl u piva a jednou mu dokonce pomáhal nastavit pohon brány. Tahle obyčejná blízkost ho bolela víc než samotná nevěra. Kdyby to byl někdo cizí, mohl si z něj udělat bezejmenného vetřelce. Tohle byl muž, kterého znal, jehož auto poznal už z dálky a kterému bez přemýšlení podával ruku. Když žena nakonec odešla, Bohuslav si celé týdny přehrával zpětně dávné situace a hledal okamžik, kdy už oni dva věděli něco, co on ještě netušil. U společného grilování. Při pozdravu přes plot. Při hovoru, kterému tehdy nepřikládal žádný význam. Věděl jen, že po pětadvaceti letech zůstal sám v domě, který stavěl pro společný život, zatímco žena, pro kterou udělal všechno, co uměl, odešla o pár metrů dál a pokračovala bez něj.

Nejdřív fungoval silou zvyku. Ráno se oholil, oblékl košili, sedl do auta a objížděl zákazníky. Měřil stavební otvory, připravoval nabídky, vysvětloval rozdíly mezi pohony a mluvil klidným hlasem člověka, který má věci pod kontrolou. Teprve večer, když za ním zaklaply dveře, všechno povolilo. Dům byl stále stejný, a přece z něj zmizely drobnosti, které dřív nevnímal: druhý hrnek na lince, kroky v patře, otázka, co bude k večeři, světlo pod dveřmi koupelny. Začal pít. Nejdřív dvě piva, potom víno, časem něco tvrdšího, protože po tom alespoň rychleji usnul. Později už neusínal ani po alkoholu. Sedával v kuchyni dlouho do noci a poslouchal, jak v dokonale fungujícím domě sepne topení, zavrní lednice nebo se ozve čerpadlo. Všechno pracovalo přesně tak, jak mělo. Jen on ne.

K psychiatrovi ho nakonec dostala sestra poté, co jednou seděl skoro hodinu v autě před domem zákazníka a nebyl schopný vystoupit. Léky mu pomohly se spánkem a postupně zmírnily nejhorší úzkost, ale zároveň se změnilo i jeho tělo. To, co pro něj bývalo samozřejmé, přestalo fungovat samozřejmě. Lékař mu vysvětloval, že svou roli může hrát deprese, alkohol, stres i vedlejší účinky léčby a že to nemusí být navždy. Bohuslav však slyšel především potvrzení svého nejhoršího strachu. Žena odešla za jiným mužem a on teď nebyl schopný ani toho, co si celý život spojoval s obyčejnou mužskou jistotou. Přestal věřit, že by o něj ještě nějaká žena stála. Kolegům odmítal posezení, sestře zakázal, aby mu někoho představovala, a každý náznak zájmu si raději vysvětlil jako zdvořilost. Bylo bezpečnější nic nezkoušet než znovu zjistit, že nestačí.

Samota se tak pomalu změnila z následku rozvodu v jeho nový způsob života. A právě v tom byla zákeřná. Věděl, co si koupí k večeři, kdy pustí televizi, co bude v sobotu dělat kolem domu a v kolik půjde spát. Jednou ráno seděl u kuchyňského stolu a napadlo ho, že takhle může vypadat dalších dvacet let. Žádná katastrofa, žádná další zrada. Jen tisíce stejných večerů, ve kterých se automatická brána otevře jeho autu, světla se rozsvítí podle nastavení a dům ho přijme jako přesně seřízený stroj, ve kterém na něj nikdo nečeká. Ta představa ho překvapivě vyděsila víc než možnost, že ho nějaká žena odmítne. Došlo mu, že samota není bezpečí. Je to jen místo, kde člověk nemůže být odmítnut, protože k sobě nikoho nepustí.

Ten večer otevřel notebook a napsal do vyhledávače slovo "seznamka". Připadalo mu skoro směšné, že má v devětačtyřiceti letech několika větami vysvětlit, kdo je. Pak přišla kolonka: "Napište něco o sobě." Zkusil napsat, že je normální chlap, a hned to smazal. Zkusil přírodu, cestování a dobré jídlo, ale připadal si jako reklamní leták k penzionu. Chvíli jen seděl a díval se na blikající kurzor. Nakonec napsal: "Bohuslav, 49. Pracuju v technice. Mám za sebou dlouhé manželství a začínám trochu znovu. Nehledám dokonalost. Asi spíš někoho, vedle koho nebude ticho tak hlasité." Když si to po sobě přečetl, zastyděl se. Bylo v těch několika větách víc pravdy, než chtěl cizím lidem ukázat. Právě proto je nechal.

Ještě několik minut měl kurzor nad tlačítkem "Zveřejnit profil" a v hlavě se mu střídaly všechny rozumné důvody, proč na něj neklikat. Co když mu nikdo nenapíše? Co když na schůzce nebude vědět, co říkat? Co když se mu nějaká žena bude líbit a tělo ho zradí? Co když bude muset vysvětlovat psychiatra, léky, pití i to, kam ho rozvod dostal? Bylo snadné notebook zavřít, nalít si skleničku a přesvědčit sám sebe, že seznamování už nepotřebuje. Jenže tentokrát věděl, že to není pravda. Možná neměl odvahu ani chuť. Měl ale potřebu zkusit, jestli jeho život ještě může obsahovat něco neplánovaného. Rozhlédl se po tiché kuchyni, položil ruku na myš a skoro pobaveně řekl: "Tak se třeba ztrapníš." Potom klikl. Nestala se žádná velká věc. Obrazovka se překreslila a dům zůstal stejně tichý jako předtím. Jen po chvíli v horním rohu stránky naskočila malá červená jednička. Bohuslav na ni několik vteřin hleděl a neotevřel ji. Chtěl si ještě chvíli ponechat ten pocit, že poprvé po dlouhé době neví, co bude dál.