Povolení vést

Eva měla v mobilu pět budíků, z nichž žádný neoznamoval čas probuzení. Připomínaly jí, že má vyzvednout zásilku, objednat matce léky, zkontrolovat nabídku pro klienta a napsat sestře ohledně nedělní návštěvy. V čtyřiapadesáti vedla architektonickou kancelář, která přežila dvě krize a jedno stěhování. Lidé o ní říkali, že si umí poradit. Ona by občas ráda slyšela, že nemusí.

S Vojtěchem se potkala na vernisáži fotografií. Stál stranou od davu a dlouho se díval na snímek prázdné železniční čekárny. Když se ho zeptala proč, odpověděl: „Líbí se mi, že nikdo neví, kdo odkud přijede.“ Vyměnili si čísla a pak se začali vídat. Měl vlastní květinářství, jehož chod považoval za docela obyčejnou věc, přestože si musel každý den přivstat kvůli čerstvým květinám.

Jednou mu Eva řekla, že by si přála večer, v němž nebude muset nic plánovat. Vojtěch ji pozval na sobotu s jedinou podmínkou: smí vybrat trasu a program, pokud bude moci ona kdykoli říct, že chce jinam nebo domů.

„Takže jakmile začnu šéfovat, hru končíme?“ zeptala se.

„Klidně. Ale zkus si dát první hodinu dovolenou od velení.“

Na schůzku přišla v červených šatech, které si koupila ještě před lety, ale nikdy neměla dost odvahy vzít si je jen tak. Vojtěch si jich všiml okamžitě. Nic přehnaného neřekl. Jen se na ni podíval tím způsobem, který z obyčejného chodníku udělal příjemnější místo.

Vedl ji starou částí města kolem zavřených obchodů. Eva se dvakrát zeptala, kam jdou, a dostala stejnou odpověď: „Dozvíš se.“ Když zabočili do úzkého průchodu, zastavila se.

„Tady ne,“ řekla. „Nemám ráda temné průchody.“

Vojtěch se bez řečí otočil a vyšli na osvětlenou ulici.

„To jsem ti pokazila plán.“

„Nepokazila. Cesta nemá nárok na tebe.“

Došli do malého divadla, kde hráli komedii pro třicet diváků. Eva se smála tak hlasitě, že se po ní o přestávce ohlédla paní ve třetí řadě. Potom šli do vinárny. Vojtěch objednal vodu, dvě sklenice vína a talíř s olivami. Eva si poprvé po týdnu uvědomila, že drží telefon v kabelce a netuší, kolik je hodin.

„Tak co,“ zeptal se, „chceš pořád všechno vědět dopředu?“

„Něco ano.“

„Například?“

Eva se k němu naklonila. „Jestli mě chceš políbit.“

„Chci.“

„Tak mě nezkoušej přesvědčovat. Prostě se zeptej.“

„Smím?“

Kývla. Polibek byl krátký a teplý, skoro smutně krásný svou obyčejností. Vojtěch jí pak přejel prstem po hřbetu ruky. Eva se podívala na své dlaně. Celý den jimi ukazovala, podepisovala, opravovala a zastavovala. Teď je nechala chvíli ležet na stole.

Večer u jejího domu neskončil velkým gestem. Nabídl jí doprovod až ke dveřím; odmítla, protože chtěla posledních pár kroků ujít sama. Vojtěch přikývl. Přitáhla si ho ještě jednou k sobě a políbila ho dřív, než stačil cokoli říct.

Když doma vyndala telefon z kabelky, měla čtyři nepřečtené pracovní zprávy. Odpověděla až ráno. V noci si zapsala do kalendáře jediný nový úkol: „Znovu ty červené šaty.“