Pravidla její hry

Ve 23:17 už byla Ivana doma, osprchovaná a rozhodnutá, že dnešní schůzku zařadí mezi ty, o kterých se druhý den nepřemýšlí. Čtyřiačtyřicet jí bylo už dost dlouho na to, aby věděla, co od podobných večerů chce: trochu napětí, fyzické uvolnění, žádné sliby a pokud možno žádné trapné ráno. Telefon zavibroval. Nebyl to muž, se kterým právě spala. Napsal jí Ondřej, se kterým si poslední tři dny jen vyměňovala zprávy. „Tak co z toho bylo tvoje?“ Ivana se zamračila. „Z čeho?“ Odpověď přišla za minutu. „Z toho, co jsi dnes chtěla. Ne z toho, co se stalo.“

Ta otázka ji naštvala víc, než by měla. Ne proto, že byla drzá, ale protože na ni neměla rychlou odpověď. Byla zvyklá, že na erotickém serveru se lidé ptají na věk, fotku, co má ráda, kde se sejdou a jak rychle se mohou svléknout. Ondřej se ptal jinak. Když mu napsala, že má fantazii, ve které někdo na chvíli převezme kontrolu, neodpověděl „to umím“. Zeptal se: „Co přesně je na té představě vzrušující?“ Když mu napsala, že neví, nechal ji dva dny být. Pak přišlo: „Už víš?“ A Ivana zjistila, že právě to ticho jí lezlo pod kůži víc než půlka explicitních zpráv, které jí chodily od ostatních.

Psali si devět dní. Bez fotografie těla, bez videa, bez obvyklého dokazování, kdo je jak odvážný. Ondřej jí jednou napsal, aby si večer nevzala do postele telefon a deset minut jen přemýšlela, co by chtěla, kdyby nemusela být rozumná. Jindy po ní chtěl jedinou větu, kterou by se styděla říct nahlas. Nechtěla mu ji poslat. Poslala ji ve dvě ráno. „Chtěla bych na chvíli nemuset rozhodovat.“ Jeho odpověď byla krátká: „To už je konečně něco, s čím se dá pracovat.“ Ivana se při čtení přistihla, že má stažené břicho a teplo mezi stehny. A to ji štvalo skoro stejně jako bavilo.

Desátý večer už to nevydržela. „Tak kdy se konečně uvidíme?“ napsala. „Až budeš vědět, proč mě chceš vidět.“ „Protože mě vytáčíš.“ „To nestačí.“ Chvíli hleděla na displej. Pak napsala větu, která by před týdnem zněla jako levná provokace a teď jí připadala děsivě přesná. „Tak dobře. Dělej se mnou, co chceš.“ Odpověď nepřišla hned. Pět minut. Osm. Jedenáct. Když už chtěla telefon odhodit, objevil se jediný řádek: „Co chci, není totéž jako co smím.“ A pod ním: „Napiš mi tři věci, které nechceš. A jedno slovo, po kterém všechno skončí.“

Ivana se usmála. Přesně v tu chvíli mu uvěřila víc než všem mužům, kteří jí kdy napsali, že se o nic nemusí bát. Napsala mu své hranice: žádná bolest pro bolest samotnou, žádné ponižování, žádný další člověk. A pak: „Dost.“ Ondřej odpověděl: „Platí. Zítra v sedm. Adresu pošlu odpoledne. Přijď jen tehdy, pokud to budeš chtít i zítra.“ Celý následující den měla pocit, že něco běží pod běžným životem jako druhý proud. V práci mluvila, nakupovala, řídila, odpovídala lidem. A přitom někde pod tím pořád existovala ta věta: dělej se mnou, co chceš.

Byt byl v posledním patře starého domu, čistý, skoro prázdný, bez dekorací, které by se snažily vytvořit atmosféru za každou cenu. Ondřej otevřel v košili a tmavých kalhotách. Byl jí sympatický už z civilní fotografie, ale naživo působil klidněji. Nevrhl se na ni. Nechal ji zout boty, nalil vodu a sedl si naproti ní. „Pořád platí?“ zeptal se. „Ano.“ „A tvoje slovo?“ „Dost.“ Přikývl. „Když ho řekneš, nekontroluju, jestli jsi to myslela vážně. Prostě skončíme.“ Ivana položila sklenici na stůl. „Rozumím.“ Ondřej se na ni chvíli díval. „Tak se postav.“

Právě ta obyčejnost rozkazu jí projela tělem. Postavila se. „Ruce za záda.“ Poslechla a okamžitě cítila, jak se jí změnilo dýchání. Ondřej obešel kolem ní, aniž se jí dotkl. Vnímala ho za zády, pak po straně, zase před sebou. „Nedívej se na mě tak, jako bys chtěla odhadnout, co přijde.“ „A jak se mám dívat?“ „Vůbec.“ Vzal z opěradla židle černý šátek. Než jí ho uvázal přes oči, ještě jednou se zeptal: „Ano?“ Přikývla. Tma přišla měkce, ale okamžitě jí vzala poslední kus kontroly, na který byla zvyklá. Najednou nevěděla, kde přesně stojí, jak blízko je a odkud přijde první dotek.

Přišel zezadu. Jen konečky prstů jí přejel po pažích a ramenou. Nic víc. Ivana čekala polibek, sevření, cokoli razantního. Místo toho ucítila jeho dech u ucha. „Celý týden mi píšeš, že chceš, aby někdo určoval tempo,“ řekl tiše. „Tak přestaň spěchat.“ Dlaní jí sjel přes bok a břicho, potom zase pryč. Pod látkou šatů se jí napnuly bradavky. Znovu se jí dotkl až po chvíli, tentokrát přes prsa, pomalu a pevněji. Zaklonila hlavu. „Ruce nech za zády.“ Jeho ústa našla její krk. Jeden polibek, druhý, pak zuby jen lehce zachytily kůži. Ivana vydechla ostřeji, než chtěla. „Tohle je tvoje první chyba,“ zašeptal. „Pořád se snažíš být potichu.“

Rozepnul jí šaty a nechal je sklouznout na podlahu. Ivana zůstala ve spodním prádle a se zavázanýma očima. Cítila se mnohem nahatější, než kdyby stála úplně bez oblečení. Ondřej jí položil dlaň mezi lopatky a vedl ji několik kroků. Když se zadní stranou stehen dotkla postele, zastavil ji. „Sedni si.“ Poslechla. Jeho prsty se jí zachytily za okraj kalhotek a pomalu je stáhly. Tentokrát se už nesnažila zakrývat reakci. Když se jí dotkl mezi stehny, celé tělo jí cuklo. „Takže zprávy opravdu nestačily,“ řekl. „Ne,“ vydechla. „Naopak. Udělaly to horší.“ Zasmál se tiše. „Lepší.“

Nenechal ji lehnout. Nejdřív jí rozevřel kolena a klekl si mezi ně. Ivana ucítila první dotek jeho úst a sevřela prsty za zády tak silně, až ji zabolely dlaně. Nebyl rychlý. Střídal jazyk, tlak rtů a dlouhé pauzy, ve kterých se k ní jen přiblížil dechem. Pokaždé, když se její pánev mimovolně pohnula proti němu, ustoupil o kousek. „Ondřeji…“ „Co?“ „Nedělej to.“ „Co přesně?“ Vydala ze sebe krátký smích, který se hned změnil v zasténání. „Nepřestávej pokaždé, když…“ „Když co?“ Ivana polkla. „Když už jsem skoro tam.“ „Řekni to normálně.“ Ještě chvíli mlčela. Pak poprvé za celý večer pustila kontrolu i ve slovech. „Když už jsem skoro udělaná.“

Teprve potom nepřestal. Držel její stehna pevně rozevřená a našel rytmus, který jí během několika minut vzal schopnost hlídat hlas i pohyb. Ivana se opřela dlaněmi o matraci, protože ruce už za zády neudržela. Ondřej ji nezastavil. Místo toho jí položil jednu ruku na podbřišek a pokračoval, dokud se jí orgasmus nerozběhl tělem v několika prudkých vlnách. Stehna se jí sevřela kolem jeho ramen, břicho ztvrdlo a ona vykřikla do tmy, kterou jí šátek udělal ještě intenzivnější. Když doznívala, čekala, že jí ho sundá. Neudělal to. Jen se postavil a řekl: „Tohle bylo tvoje. Teď chvíli nebudeš rozhodovat vůbec.“

Slyšela šustnutí obalu kondomu. Pak ji vzal za boky, otočil a nechal kleknout na postel. Dlaní jí přejel po zádech až k pasu a přitáhl ji k sobě. Když do ní vstoupil, Ivana prudce nasála vzduch. Po předchozím orgasmu byla citlivá tak, že každý pohyb cítila až v břiše. Ondřej nezačal rychle. První tahy byly hluboké a pomalé, skoro nesnesitelně přesné. Pak jí jednou rukou sevřel bok, druhou položil mezi lopatky a tempo změnil. Ne násilně, ale bez otázky. Ivana se chytila prostěradla. Každý náraz jí rozhýbal celé tělo a slepota ji nutila soustředit se jen na zvuk jeho dechu, tření kůže a tlak, který se znovu skládal hluboko uvnitř ní.

„Pořád platí ta zpráva?“ zeptal se. Ivana chvíli nebyla schopná odpovědět. „Co?“ „Dělej se mnou, co chceš.“ Zpomalil právě tolik, aby ji donutil poslouchat. „Pořád to platí?“ „Ano.“ „Řekni to.“ Ivana se opřela na předloktí a otočila k němu hlavu, přestože přes šátek nic neviděla. „Ano. Teď ještě víc.“ To ho změnilo. Přitáhl si ji blíž a rytmus zrychlil. Ivana cítila, jak se druhý orgasmus blíží úplně jinak než první — ne jako prudké překvapení, ale jako tlak, který se vrstvu po vrstvě zvětšoval. Když se jeho ruka dostala mezi její stehna a spojila vnější dotek s každým hlubokým pohybem, zlomilo se to v ní najednou. Hlas se jí zadrhl, záda se napjala a celé tělo se proti němu několik vteřin třáslo.

Ondřej jí sundal šátek. Světlo v pokoji jí připadalo skoro nevhodně obyčejné. Ivana se otočila na záda a čekala, že tím intenzita skončila. Ondřej se nad ní sklonil, políbil ji poprvé do úst a právě ten normální polibek ji překvapil víc než všechno předtím. „Už chceš rozhodovat?“ zeptal se. Ivana se na něj dívala několik vteřin. Pak ho chytila za košili, stáhla k sobě a zavrtěla hlavou. „Ještě ne.“ Tentokrát mu ale sama zvedla pánev vstříc. Když do ní znovu pronikl, už se nesnažila být poslušná ani elegantní. Chtěla ho celého, rychleji, tvrději, bez dalšího vysvětlování. Řekla mu to. A když jí vyhověl, třetí vyvrcholení přišlo téměř vztekle, s nečekanou silou, která jí vyrazila slzy do očí a nechala ji několik dlouhých vteřin jen ležet a dýchat.

Později seděla zabalená v jeho košili, pila vodu a dívala se na telefon položený displejem dolů. Ondřej si sedl vedle ní. „Tak co bylo jiné?“ zeptal se. Ivana se pousmála. Ještě před týdnem by mu odpověděla něčím chytrým, aby si udržela odstup. Teď neměla potřebu. „Tentokrát to nezačalo, až když jsem se svlékla.“ Ondřej přikývl, jako by přesně na tu odpověď čekal. Ivana telefon neotočila. Poprvé po dlouhé době neměla chuť zjistit, kdo jí ještě napsal. Některé věci totiž nezačínají dotykem. Někdy začnou otázkou, která člověka donutí přiznat si, co vlastně chce.