Princezna a nafoukanej Pražák
Jedna zpráva, sedmnáct dní a žena, která umí prokouknout každou výmluvu. Jen jednu věc si před prvním setkáním ověřit nedokáže: zda bude stejně zábavné i ticho.
Hana měla v práci na stole razítko, které se zasekávalo, tři složky s pojistnými událostmi a fotografii moře, u něhož nebyla už šest let. Když se večer vrátila do svého bytu v Chomutově, sundala boty u dveří, nalila si vodu a otevřela notebook. Nehledala prince. Po čtrnácti letech manželství měla princů s neviditelnými ponožkami pod pohovkou celkem dost.
Našla muže, který měl u profilu jedinou větu: „Pražák. Bohužel prý dost nafoukanej.“
Napsala mu: „Ahoj;)“
„To je všechno?“ odpověděl.
„Zatím ano. Připadá ti to málo?“
„Čekal jsem propracovanější úvod.“
„Tak to jsi na špatné adrese. Já po práci žádné úvody nevypracovávám.“
Jmenoval se Matěj a opravoval historické hodiny. Tvrdil, že ho nejvíc baví, když se starý stroj konečně znovu rozběhne. Hana poznamenala, že v pojišťovně se také zabývá věcmi, které přestaly fungovat, jen jí za jejich opravu nikdo neděkuje. Poslal smajlík. Pak větu o tom, jak kdysi čekal celý den na správný náhradní díl. Ona mu odpověděla fotografií svého zaseklého razítka.
Druhý večer si už psali do půlnoci. Třetí jí Matěj nabídl, že přijede. Hana se podívala na hrnek se zaschlým čajem a na kalendář, v němž měla mezi sobotami namalovanou červenou čáru.
„Za sedmnáct dní,“ napsala.
„To je trest?“
„To je čas na rozhodnutí, jestli se mi chce poznat člověka, nebo jen jeho věty.“
Matěj navrhl odpočet. Každé ráno poslal jedno číslo a jednu otázku. Sedmnáct: „Které jídlo tě spolehlivě rozesměje?“ Odpověděla: „Bramborový salát z benzinky. Ale směju se spíš tomu, že si ho pokaždé koupím.“ Patnáct: „Kdy ses naposledy bála?“ Napsala: „Když mi přestala odpovídat máma. Naštěstí jen vypnula mobil.“ Jedenáct: „Co nemáš ráda na Pražácích?“ „Že předpokládají, že všichni ostatní chtějí do Prahy.“
Devátý den zavolal. Měla právě v ruce plech s bábovkou a na tváři trochu mouky. Telefon opřela o kuchyňskou váhu. Jeho hlas byl nižší, než čekala, a v prvních minutách se oba snažili být tak přirození, až to bylo nepřirozené.
„Ty opravdu opravuješ hodiny?“ zeptala se.
„Ano. Teď držím v ruce kukačky, které odmítají kukat.“
„A co jim chybí?“
„Možná motivace.“
„To znám. V práci jich máme několik.“
Zasmáli se tak hlasitě, že Hana málem upustila formu na podlahu. Pak nastalo ticho. Ne to nepříjemné, které člověk rychle vyplňuje. Slyšela z jeho dílny tikání a ze svého bytu troubu. Uvědomila si, že poprvé od rozvodu sedí v kuchyni, vypadá úplně obyčejně a nemusí se přitom opravovat.
V den sedmnáctý čekala na nádraží. Přijel vlak, lidé vystoupili a mezi nimi Matěj s ošoupanou brašnou. Na fotografii měl tmavý kabát; dnes měl kostkovanou košili a boty, které očividně nebyly vybrané podle módního časopisu. Na okamžik se zastavil, jako by ji potřeboval porovnat s představou. Pak z brašny vytáhl malé cestovní hodiny.
„Ty jsou pro tebe,“ řekl. „Není na nich číslo sedmnáct, to jsem nestihl.“
Hana je vzala do dlaní. Tikaly tiše, skoro stydlivě.
„A fungují správně?“
„Zatím.“
Podívala se na něj. „Tak to se uvidí.“
V kavárně jim donesli dvě kávy. Matěj si sedl naproti ní a najednou nevěděl, co udělat s rukama. Hana se naklonila přes stůl, položila mu dlaň na zápěstí a řekla: „Víš, co je nejlepší? Že teď nemusíš napsat vůbec nic.“
Venku odjížděl poslední rychlík do Prahy, na který by ještě pohodlně stihl nastoupit. Ani jeden se po něm neohlédl.
