Princezna, která nechtěla korunu

Dana si na sobotu naplánovala výlet k lesnímu jezeru. V předsíni čekaly pohorky, v batohu termoska se zeleným čajem a pes Filip každou chvíli kontroloval, jestli se konečně vyráží. Jenže od rána pršelo tak usilovně, že se i on po třetím pohledu z okna vzdal naděje a usnul na rohožce.

Patrik napsal krátce po deváté, že odjíždí s dcerou do Prahy. Dana jim společný den přála, ostatně dobře věděla, jak důležitý je čas s dítětem. Jen ji znovu zabolelo, že o jeho plánech slyší až ve chvíli, kdy už jsou hotové. V poslední době se vedle něj čím dál častěji cítila jako host, kterému se oznámí program, ale nikdo se ho nezeptá, jestli by chtěl být jeho součástí.

Zůstala doma, uvařila si čaj a na stůl postavila květiny, které si předchozího dne koupila sama. Měla hezký byt, práci, na kterou byla pyšná, a dost rozumu i odvahy na to, aby se o sebe postarala. Přesto někdy zatoužila po maličkosti, kterou si člověk sám sobě dopřát nedokáže: aby na něj někdo myslel dřív, než si o pozornost řekne.

„Ty bys nejradši byla princezna,“ škádlila ji kdysi kamarádka. Dana se tehdy smála, ale dnes ji ta věta napadla znovu. Korunu by klidně vyměnila za muže, který si všimne jejích studených rukou, přinese jí hrnek čaje a občas naplánuje výlet prostě proto, že chce být s ní.

Večer Patrik zavolal a dlouze vyprávěl o pražských ulicích, obědě a zmeškaném autobusu. Když se konečně zeptal na její den, nechtěla se hádat. „Víš, co mě mrzí?“ řekla tiše. „Že se mnou někdy vůbec nepočítáš. Že tě ani nenapadne, že bychom mohli něco hezkého prožít spolu.“ Patrik se bránil, že přece nic špatného neudělal. Dana mu věřila, že jí nechce ubližovat. Právě proto ji tak bolelo, že si jejího smutku celé měsíce nevšímal.

Ještě nějaký čas se pokoušeli najít společnou řeč, ale zůstávali na dvou různých březích. Když se nakonec rozešli, Dana neoslavovala svobodu. Bylo jí smutno. Jen už nechtěla přesvědčovat nikoho, že stojí za jeden společně naplánovaný den.

Na začátku jara se k jezeru konečně vypravila. Slunce střídal déšť, Filip běhal po břehu a Dana se při jeho nadšeném skoku do vody nestihla včas uhnout. Pes se otřepal přesně ve chvíli, kdy kolem procházel muž s batohem, a oba je důkladně osprchoval.

„Promiňte, on má trochu vlastní představu o koupání,“ rozesmála se Dana a marně si stírala vodu z tváře.

„To vidím. Zato vy jste o ručníku zřejmě neuvažovala.“ Muž otevřel batoh a vytáhl čistý, pečlivě složený ručník. „Já nosím dva. Člověk nikdy neví, koho potká.“

Dana si od něj ručník vzala a rozpačitě se usmála. Byl to pohledný muž, možná o pár let starší než ona, s prošedivělými vlasy a příjemným hlasem. Nejspíš by mu jen poděkovala a pokračovala v cestě, kdyby se jí nezeptal, jestli nemá chuť na čaj. Prý je za lesem malá hospůdka, kde pečou výborný jablečný závin.

„A to zvete na čaj všechny promoklé ženské?“ zeptala se pobaveně.

„Jen ty, které se mi líbí.“

Dana se rozesmála. Takovou odpověď nečekala, a už vůbec ne po všem, co měla v posledních měsících za sebou. Chvíli se na sebe dívali a ona si uvědomila, jak dlouho nezažila ten příjemný okamžik, kdy se jí někdo dvoří, aniž by musela hádat, jestli o ni vůbec stojí.

„Tak dobře,“ souhlasila. „Ale ten závin musí opravdu stát za to.“

„To vám slíbit můžu,“ usmál se. „S ostatním bych raději počkal, až se trochu poznáme.“

Vydali se po lesní cestě a Dana se přistihla, že se pořád usmívá. Když se před nimi objevila první světla hospůdky, muž ji jemně vzal za ruku. Neucukla. Naopak mu ji stiskla.

Ještě ráno se vydávala k jezeru jen kvůli Filipovi a čerstvému vzduchu. Teď se těšila na večer a v duchu si přála, aby tak brzy neskončil.

A kdyby se jí někdo zeptal, co si ten den přála nejvíc, možná by odpověděla, že už dávno nešlo o žádnou korunu. Stačilo jí, že se konečně našel někdo, kdo ji chtěl držet za ruku.