První den doopravdy

Danielovi bylo osmačtyřicet a celý život měl zvláštní schopnost představit si člověka podle slov. Stačilo několik vět a v hlavě mu začal vznikat obraz. Ne obličej. Spíš způsob, jakým se ten člověk směje, co udělá, když je nervózní, kde se v rozhovoru zastaví a co raději schová za vtip. S Klárou si psal osmnáct dní. Nejdřív pár zpráv denně, potom desítky a nakonec spolu někdy strávili dvě hodiny večer, aniž si všimli, že venku mezitím zhaslo město. Jednou tomu ze srandy začal říkat své „platinové období“, jak říkal času, kdy se znali jen ze zpráv. "Proč platinové?" zeptala se Klára. "Protože zlato už používá každej." "A co přijde po platině?" "Nevím." "Tak to jsi teda vizionář."

Jenže čím víc se blížil den jejich prvního setkání, tím méně to byla legrace. Znali svoje hlasy, věděli, co komu chutná, co koho rozčiluje, kdo se bojí výšek a kdo samoty. Klára věděla, že Daniel chodí při telefonování po bytě. Daniel poznal podle prvních tří slov, kdy Klára jen předstírá, že je v pohodě. Mluvili o dětech, práci, bývalých vztazích, sexu, smrti, špatných filmech i o tom, jestli je horší rozinka v bábovce nebo člověk, který ji tam schválně dá. A právě proto se oba začali trochu bát. Ne že nebude o čem mluvit. Báli se, že všechno, co fungovalo mezi slovy, zmizí ve chvíli, kdy dostane tělo.

Klára přijela první. Třikrát se podívala do výlohy, jestli se jí nerozmazala řasenka, a pak si v duchu řekla, že je jí čtyřicet tři a jestli se nějakému chlapovi nelíbí její skutečný obličej, může si najít nějaký s filtrem. V tu chvíli ho uviděla. Daniel šel přes náměstí trochu rychleji, než by chtěl. Na fotografiích vypadal větší, možná vážnější. Ve skutečnosti měl rozepnutou bundu, vlasy rozházené větrem a chvíli nevěděl, kam dát ruce. Klára si pomyslela: Tak tohle je on. Daniel ji uviděl ve stejném okamžiku. Byla menší, než čekal, jiná než na fotografiích, skutečnější. Viděl vrásky kolem očí, které na displeji skoro nebyly, a překvapilo ho, že právě ty se mu líbily nejvíc.

První objetí trvalo možná dvě vteřiny a bylo úplně obyčejné. "Tak jsme to přežili," řekla Klára. "Zatím." "Ty seš blbec." A bylo to tam. Ten tón. Ten smích. Ta žena z telefonu. Jen najednou stála před ním. Seděli původně na kávě. Potom si dali druhou, pak oběd a když vyšli ven, ani jeden nevěděl, proč by se měli rozcházet, a tak šli městem. Klára mluvila rukama mnohem víc, než si Daniel představoval. Daniel se při přemýšlení díval na chvíli do země a potom přímo do očí. Některé věci byly jiné, ale nic z toho nebylo horší. Jen to bylo skutečné.

Odpoledne začalo pršet a schovali se pod střechu staré autobusové zastávky. Klára si sundala botu, protože ji začala tlačit pata, a Daniel se rozesmál. "Co je?" "Nic." "Tak proč se směješ?" "Osmnáct dní si vytvářím obraz osudové ženy a teď stojí přede mnou bosá na autobusové zastávce." Klára se podívala na svoji botu. "Tak promiň, že jsem pokazila mystiku." "Právě naopak." A tehdy ji poprvé vzal za ruku. Nebyla v tom žádná velká scéna, žádná hudba, žádný filmový polibek v dešti. Jen její dlaň v jeho. A oba na několik vteřin přestali mluvit.

Daniel tehdy pochopil něco, co se nedalo napsat v žádné zprávě. Člověk není součet informací, které o něm známe. Můžeme vědět, čeho se bojí, co ho vzrušuje, co jedl k snídani, kdy se rozvedl a jaké má sny. Můžeme znát jeho hlas tak dobře, že ho poznáme mezi stovkou jiných. Ale dokud nestojí vedle nás, pořád nevíme jednu zásadní věc: jaké je být v jeho přítomnosti. A právě tohle bylo najednou mnohem silnější než všechny fotografie, hlasové zprávy a tisíce slov dohromady.

Večer ji doprovodil k autu. Klára se opřela o dveře a chvíli na něj koukala. "Takže?" "Co?" "Skončilo tvoje platinové období?" Daniel se usmál. "Jo." Na okamžik v jejím obličeji něco znejistělo. "A co teď?" Daniel pokrčil rameny. "To nevím." Klára protočila oči. "Výborně. Osmnáct dní píšu s člověkem, co má odpověď na všechno, a když se konečně potkáme, tak neví." Daniel k ní udělal poslední krok. "Protože tohle už nechci vymýšlet dopředu." Pak ji políbil. Krátce a úplně jinak, než si oba během těch osmnácti dní několikrát představovali. Bylo to lepší právě proto, že to nebylo podle scénáře.

Když potom Klára seděla v autě, přišla jí zpráva: "Platina končí." Za chvíli druhá: "Diamant zatím nevyhlašuju. To by bylo moc jednoduchý." A pak třetí: "Ale chtěl bych zjistit, co vznikne, když se dva lidi po tisících slov konečně začnou poznávat i beze nich." Klára odpověděla až na první červené: "Tak příště míň mluv." Danielovi se zpráva zobrazila ještě dřív, než došel na druhou stranu náměstí. Usmál se.