První pohled ještě nic nerozhodne

Čím víc se blíží nějaké první setkání, tím snáz člověk začne mít pocit, že se všechno rozhodne během několika minut. Do té chvíle si dva lidé píšou, volají, smějí se stejným hloupostem, vědí o sobě věci, které se běžně neříkají ani po několika schůzkách, a možná už mezi nimi vznikla i přitažlivost. Jenže potom přijde skutečnost. Dveře se otevřou, někdo proti vám stojí a najednou jako bychom měli během jediného pohledu rozhodnout, jestli všechno předchozí bylo skutečné.

Já tomu nějak přestávám věřit. Samozřejmě že tělo do přitažlivosti patří. Oči, úsměv, vůně, způsob pohybu, blízkost druhého člověka – tohle displej nenahradí a pokud mají být dva lidé milenci, někde se musí ozvat i tělo. Jenže představa, že první pohled buď potvrdí celý příběh, nebo ho zruší, mi připadá příliš jednoduchá. Člověk, jehož hlas mě už dokáže rozesmát, se přece ve chvíli, kdy vejde do kavárny, nestane cizincem. Pořád je to ten samý člověk, jehož věty znám, jehož humor poznám a na jehož zprávu se někdy těším.

Možná navíc fyzická přitažlivost vůbec není fotografie, která se během tří sekund buď rozsvítí, nebo zůstane černá. U někoho přijde okamžitě. U jiného se přidá, když se člověk usměje, něco řekne, přiblíží se, podívá se určitým způsobem. A někdy třeba nepřijde vůbec. Ani to ale podle mě neznamená, že všechno předtím byla iluze. Znamená to jen, že jedna z mnoha vrstev mezi dvěma lidmi dostala svoji odpověď.

A možná právě proto nechci před prvním setkáním nic zkoušet ani hodnotit. Nejedu zkontrolovat, jestli člověk odpovídá fotografiím. Nejedu rozhodnout, jestli předchozí rozhovory obstály. Chci jen poprvé sedět naproti někomu, koho už zvláštním způsobem znám, a zjistit, co k tomu všemu přidá skutečnost. Pokud přidá touhu, bude to krásné. Pokud přidá jiný druh blízkosti, nebude to málo. Protože člověk nemusí být mojí milenkou, aby pro mě nepřestal být člověkem, kterého nechci ze svého světa ztratit.

Možná se tedy prvního setkání někdy bojíme zbytečně. Ne proto, že určitě dopadne tak, jak si přejeme. Ale protože mu přisuzujeme moc, kterou vůbec mít nemusí. První schůzka může rozhodnout, jestli chceme druhého políbit. Nemusí rozhodovat o tom, jestli všechno, co mezi námi vzniklo před ní, mělo smysl.

Co myslíte vy?

Dokáže podle vás jediný první pohled opravdu přepsat týdny rozhovorů? A je fyzická chemie něco, co musí přijít v první minutě, nebo někdy potřebuje nejdřív potkat člověka, kterého už zná naše hlava?