První schůzka není slib

Šárka dorazila do kavárny o sedm minut dřív. Nemusela, ale pomáhalo jí, když si před schůzkou mohla vybrat stůl a v klidu si objednat. S Lukášem si psali skoro měsíc. Znali oblíbené filmy, pohledy na dovolenou i to, že ona nesnáší anýz a on neumí zaparkovat podélně. Psaní bylo snadné. Setkání mělo být také. Aspoň si to oba přáli.

Lukáš přišel s tulipánem zabaleným v novinách. „Vypadal jsi ve zprávách vyšší,“ poznamenala Šárka místo pozdravu. „Já měl zase dojem, že umíš být diplomatická,“ odpověděl. Rozesmáli se a nervozita na chvíli ustoupila.

Povídali si dlouho. O práci, o cestování i o rodinách, které po letech začaly fungovat v novém složení. Šárka se cítila dobře. Jen postupně zjišťovala, že příjemný rozhovor není totéž co přitažlivost. Lukáš byl milý, vtipný a pozorný, a přesto se v ní neozývalo nic, kvůli čemu by chtěla prodloužit odpoledne na celý večer.

Když zaplatili, položil Lukáš ruku na její kabát. „Tak co dál? Mám dneska volný večer.“

Šárka si vzpomněla na všechny zprávy, v nichž si ze vzájemného setkání dělali drobné narážky. Na chvíli měla nepříjemný pocit, že něco slíbila, i když to nikdy nevyslovila. Pak se na něj podívala. „Děkuju za dnešek. Bylo mi s tebou dobře. Ale nechci pokračovat způsobem, který by ti dával jinou naději, než cítím.“

Lukáš se zamračil jen nepatrně. „To mě mrzí.“

„Mě taky. Nechtěla jsem být nezdvořilá.“

„A nebyla jsi.“ Po chvíli dodal: „Asi je lepší slyšet to takhle než týden čekat na zprávu.“

Před kavárnou stáli ještě okamžik. Lukáš si zapnul kabát a kývl jí na rozloučenou. Šárka šla domů pěšky. Tulipán držela opatrně, aby nezlomila stonek.

Když ho doma postavila do skleničky, nepřemýšlela o nevydařené schůzce. Myslela na to, jaké to je říct pravdu včas. A na to, že slušnost někdy není pokračovat, ale umět se rozloučit.