Řekla: Nesmíš se zamilovat

Karolína tu větu řekla ve chvíli, kdy měl Václav ruku na klice jejího auta.

„Nesmíš se zamilovat.“

Otočil se k ní. Bylo jí devětačtyřicet, vlastnila personální agenturu a v práci obvykle během deseti minut poznala, kdo jí říká jen to, co chce slyšet. Václavovi bylo třiapadesát, zabýval se kyberbezpečností a měl zvláštní schopnost vtipkovat i ve chvíli, kdy to nebylo vůbec praktické.

„To je podmínka?“ zeptal se.

„Ano.“

„A co když ji někdo poruší?“

„Tak se asi budeme muset rozloučit.“

Václav přestal žertovat. „Myslíš to vážně?“

„Naprosto.“

Karolína měla za sebou dlouhé manželství s mužem a několik let vztahu se ženou. O své bisexualitě mluvila klidně, bez potřeby z toho dělat téma pro ostatní. Věděla také, jak těžké je skládat život znovu poté, co skončí něco, čemu člověk dlouho věřil. Teď nechtěla spojovat domácnosti, plánovat Vánoce ani vysvětlovat, komu patří kartáček v koupelně. Chtěla Václava. Blízkost, která nebude hned žádostí o celou budoucnost.

„Takže žádné společné plány?“ ujišťoval se.

„Žádné velké.“

„Kávu příští týden můžu?“

Pobaveně vydechla. „To ještě uvidíme.“

Poprvé u něj zůstala o dva dny později. Dorazila rovnou z kanceláře, v tmavých šatech a s telefonem, který položila na kuchyňskou linku displejem dolů.

„Mám dvě hodiny,“ oznámila.

„To zní romanticky.“

„Jsem zvyklá pracovat s kalendářem.“

Políbil ji v kuchyni. Když se mu pod rukou zachytil zip jejích šatů, oba se rozesmáli.

„Technický problém?“ zeptala se.

„Tuhle část systému jsem netestoval.“

„Tak na nic nespěchej.“

Nespěchal. V ložnici se před každým dalším krokem ujistili, že se chtějí přiblížit oba. Karolína nemusela předstírat ostych a Václav nemusel předstírat sebejistotu. Udivovalo ji, jak dobře jim jde mluvit i mlčet. A jak příjemné je nesledovat hodiny ve chvíli, kdy už nechce být nikde jinde.

„Jaké mám hodnocení?“ zeptal se později.

Karolína se pohodlně opřela o polštář. „Zatím postupuješ do druhého kola.“

První měsíc vypadal přesně tak, jak si představovala. Viděli se, když oba chtěli a měli čas. Někdy u něj, jindy na neutrálním místě. Nevyptávali se, co ten druhý dělá každou hodinu. Nevyžadovali sliby.

Pak se začaly objevovat věci, které se do jejich dohody nevešly. Karolína mu jednou poslala fotografii spálené omelety s poznámkou: „Dokážu vést firmu, ale tři vejce mě porazila.“ Václav jí druhý den poslal obrázek vlastnoručně spravené poličky, která na fotografii zjevně visela nakřivo.

Po náročné poradě mu zavolala, protože potřebovala někomu říct, že musela propustit zaměstnance, kterého měla ráda. Nechtěla radu. Václav ji nezačal zachraňovat. Jen poslouchal.

Jindy ho požádala o pomoc s napadeným firemním e-mailem. Vyřešili hesla a nastavení, ale u telefonu zůstali ještě hodinu. Bavili se o jejím otci, o jeho dospělé dceři a o tom, jaké vzpomínky člověka přepadnou, když se to nejméně hodí.

„Trochu se nám to vymyká,“ řekla Karolína.

„Ten e-mail?“

„My.“

„Aha.“

„To je nebezpečná odpověď.“

Další týden přišla večer k němu, sundala si boty a bez vysvětlování si položila hlavu na jeho rameno.

„Jsem úplně vyčerpaná. Dnes nechci nic víc. Můžu tu jen chvíli být?“

„Můžeš.“

Za deset minut usnula. Václav se skoro hodinu nepohnul, protože měla dlaň položenou na jeho břiše. Připadalo mu absurdní, že právě tenhle večer v něm zanechal větší stopu než mnohé jejich vášnivé schůzky.

Ráno mu napsala: „Včera se nepočítá.“

„Do čeho?“ zeptal se.

Dlouho neodpověděla.

Když se viděli příště, objala ho ještě ve dveřích. Políbila ho prudce, jako by chtěla dohnat něco, co jí začínalo unikat. Pak se odtáhla.

„Počkej,“ řekla. „Dneska se nechci schovat za další hezký večer.“

Václav jí nechal čas. Posadili se na kraj postele, stále ještě oblečení, a Karolína přiznala něco, co do jejich dohody nepatřilo: začala se těšit nejen na jeho doteky, ale i na jeho obyčejné zprávy. Na trapné fotografie z kuchyně. Na chvíle, kdy s ním nemusela nic hrát.

„Nesmíš se zamilovat,“ zopakovala tiše. Tentokrát ta věta zněla spíš jako prosba.

„Karolíno, nemůžu ti slíbit, co nikdy nebudu cítit.“

„Já vím.“

„A nechci lhát jen proto, aby naše pravidlo vypadalo úspěšně.“

Chvíli mlčela. Potom řekla: „To pravidlo vlastně nebylo pro tebe.“

Václav přikývl. Neptal se, zda mu dovolí zůstat. Byl tam a čekal, až mu sama řekne, co chce dál.

„Po manželství jsem nechtěla nikoho potřebovat. Pak jsem si dovolila další vztah a když skončil, řekla jsem si, že chyba je ve mně. Nebo v lásce. Tak jsem ji prostě zakázala.“

„A fungovalo to?“

Karolína se zasmála, ale oči měla vlhké. „Až podezřele dlouho.“

Přitáhl ji k sobě. Tentokrát v tom nebylo nic, co by museli předvádět nebo urychlovat. Seděli spolu, dokud se jí neuklidnil dech.

„Co teď?“ zeptala se.

„Nevím.“

„Ty nevíš?“

„Zvykni si. Je to moje nová vlastnost.“

Sáhla po telefonu, otevřela kalendář a něco do něj napsala.

„Plánuješ další schůzku?“

„Ruším jedno pravidlo.“

Položila telefon zpátky a opřela se mu o rameno. Ještě nevěděla, co bude za měsíc, natož za rok. Poprvé jí to nepřipadalo jako chyba v plánu.

**Konec redakčního rukopisu 1.0.** Před použitím na webu ověřit definitivní titulky, perexy a autorské schválení všech šestnácti znění.