Sobota ve tři

Psali si skoro čtyři měsíce. Nejdřív jednou za pár dní, potom každý večer a nakonec průběžně, jako když člověk nechá v kuchyni puštěné rádio a teprve při výpadku proudu zjistí, jak moc si na ten zvuk zvykl. Simona měla ráda věci, které se daly naplánovat. Práci. Jógu v úterý. Nákup ve čtvrtek. Matku v neděli. Dovolenou objednanou půl roku dopředu. Michal byl jediná položka, kterou neuměla zapsat do kalendáře.

Byl vtipný, občas drzý, nikdy ji nikam netlačil a právě tím se jí dostával pod kůži. Začali obyčejně, ale někdy po půlnoci už si psali věci, které se do obyčejného rozhovoru nevejdou. Ne fotografie. Ne seznamy přání. Spíš věty, po kterých člověk na chvíli položí telefon a představí si, jak by zněly šeptem. Když po třech měsících napsal: „Tak už bychom možná mohli zjistit, jestli nejsme oba jen dobře napsané postavy,“ smála se ještě deset minut. Potom souhlasila. Sobota.

Tři odpoledne. Kavárna u řeky.

Čím víc se sobota blížila, tím méně se bála jeho. Bála se sebe. Co když si nebudou mít co říct? To by bylo jednoduché. Dvě kávy, zdvořilé objetí a návrat domů. Horší varianta byla, že všechno bude fungovat přesně tak, jak fungovalo na displeji. Že se zasměje jeho hlasu dřív, než dokončí větu. Že se jí bude líbit, jak voní. Že si při prvním objetí uvědomí, že přesně ví, jaké věty jí psal ve dvě ráno.

A úplně nejhorší bylo, že už si několikrát představila, co by se stalo, kdyby po kávě nešli každý jinam. Fantazie byla bezpečná právě proto, že měla vypínač. Skutečný člověk ho mít nemusel. V pátek večer jí Michal napsal jen: „Zítra v tři. Platí.“ Dívala se na zprávu skoro pět minut. Potom odpověděla: „Platí.“

V sobotu ve 13:20 si umyla vlasy. Ve 13:47 měla na posteli troje šaty. Ve 14:02 stála před zrcadlem v těch prvních a připadala si směšně. Ne proto, že by jí neslušely. Slušely jí až příliš. Ve 14:08 otevřela zásuvku s prádlem a na chvíli zaváhala nad krajkovou soupravou, kterou si na obyčejnou kávu rozhodně brát nemusela. Právě v tu chvíli pochopila, že se nebojí schůzky. Bojí se toho, že na ni nejde jen kvůli kávě.

Sedla si na kraj postele a poprvé za celé čtyři měsíce si přála, aby Michal udělal něco špatně. Aby napsal něco hloupého. Aby příliš tlačil. Aby jí dal důvod zůstat doma a současně si o sobě myslet, že udělala správnou věc. Telefon mlčel. Ve 14:17 otevřela jejich konverzaci. Projela několik starších zpráv a zastavila se u jedné jeho věty: „Nejvíc mě zajímá chvíle těsně předtím, než člověk přestane předstírat, že nic nechce.“ Zavřela oči. Pak napsala čtyři slova.

Smazala je. Napsala jiná.

Ve 14:26 Michal seděl v autě a navigace ukazovala třicet dvě minuty do kavárny. Na sedadle spolujezdce měl bundu a pod ní malou papírovou tašku s knihou, o které se Simona jednou zmínila. Věděl, že je to možná příliš. Stejně ji koupil. Ve 14:31 telefon krátce zavibroval. „Promiň. Dnes to nedám.“ Bez vysvětlení. Bez další věty. Michal chvíli hleděl na displej a potom napsal jen: „Dobře.“ Nenapsal proč. Nenapsal škoda. Nenapsal, že už sedí v autě.

Nastartoval, ale několik minut nikam nejel. V hlavě mu běžely čtyři měsíce vět, humoru, nočních zpráv a malých přiznání, která si lidé dovolí právě proto, že mezi nimi stojí sklo displeje. Potom telefon obrátil displejem dolů a odjel.

Večer kolem jedenácté otevřel seznamku znovu. Tvrdil si, že nečeká omluvu. Vedle Simonina jména svítila zelená tečka. Byla tam. Nezmizela ze seznamky, nezrušila účet. Michal nevěděl, jestli se lekla jeho, sama sebe, nebo něčeho úplně jiného. Chvíli sledoval zelené světlo vedle jejího jména. Pak telefon položil na stůl. Na spolujezdcově sedadle v autě pořád ležela kniha, kterou jí chtěl přinést.