Submisivní dominance

David neměl rád slovo alfa. Připadalo mu jako nálepka na auto, kterou si člověk nalepí hlavně proto, aby ji viděli ostatní. O sobě ale bez rozpaků říkal, že je dominantní. Ne hlučný. Ne hrubý. Prostě muž, který ví, co chce, umí se rozhodnout a dokáže vést.

Na profilu to měl napsané skoro stejně. „Dominantní muž hledá submisivní ženu, která ví, proč ji tahle dynamika přitahuje.“ Připadalo mu to přesné. Za poslední měsíc dostal několik zpráv. Některé začínaly fotografií, jiné větou, co všechno by dotyčná chtěla zažít. Pak mu napsala Klára.

„Co pro tebe znamená dominantní?“

David se usmál. Konečně normální otázka.

„Muž, který ví, co chce, a umí vést.“

„Kam?“

Podíval se na tu jedinou větu déle, než bylo nutné.

„To záleží na dvou lidech.“

„Takže směr určují dva?“

„Samozřejmě. Dominance přece neznamená, že druhého člověka ignoruješ.“

„Dobře. A v čem ho tedy vedeš?“

Tohle už mu připadalo skoro jako přijímací pohovor. Přesto odpověděl.

„V rozhodování. V situacích, kdy žena chce část kontroly odevzdat.“

„A jak poznáš, kterou část chce odevzdat?“

„Řekne mi to.“

„A když to sama ještě neví?“

David položil telefon na stůl. Začínal mít pocit, že tahle žena má na každou jeho odpověď připravenou další otázku.

„Tak to zjistíme postupně.“

„Jak?“

„Komunikací.“

„To je hezké slovo. Co pod ním myslíš?“

Tentokrát se nezasmál. V práci vedl lidi, porady i nepříjemná jednání. Byl zvyklý, že když něco řekne dostatečně jasně, ostatní pochopí, kam míří. Tady měl poprvé pocit, že čím přesněji odpovídá, tím víc se mu rozhovor rozebírá pod rukama.

„Že si řekneme hranice, očekávání a pravidla.“

„Jaká pravidla platí pro tebe?“

„Pro mě?“

„Ano. Když nějaká stanovíš mně, předpokládám, že nějaká máš i ty.“

„Samozřejmě.“

„Jaká?“

Napsal tři věty. Dvě smazal. Třetí zněla jako citát z příručky, takže ji smazal také.

„Například že respektuju stopku a domluvené hranice.“

„To není pravidlo pro tebe. To je základní podmínka.“

David se opřel v židli.

„Ty mě zkoušíš?“

„Samozřejmě.“

„Proč?“

„Protože ty hledáš ženu, která ti má důvěřovat natolik, že ti někdy dobrovolně předá kus kontroly. Připadalo by ti rozumné, kdyby si předtím neověřila, komu ji dává?“

Poprvé za celý večer nevěděl, co napsat okamžitě.

„Takže jsi submisivní jen tehdy, když máš všechno pod kontrolou?“

„Ne. Jsem submisivní právě proto, že kontrolu někdy mít nechci. Ale to neznamená, že ji odevzdám prvnímu muži, který si napíše do profilu, že je dominantní.“

Ta věta ho píchla. Ne proto, že by byla zlá. Protože byla přesná.

„Mám zkušenosti.“

„Kolik?“

„Dost.“

„To je číslo?“

„Tři delší vztahy.“

„A proč skončily?“

Teď už se zamračil.

„Tohle už je docela osobní.“

„Je. Nemusíš odpovědět.“

A právě to ho odzbrojilo víc než předchozí otázky. Žádný tlak. Žádná provokace. Jen možnost neodpovědět.

„Dvě z nich říkaly, že jsem málo komunikoval.“

„A ta třetí?“

„Že jsem někdy rozhodoval i ve chvíli, kdy chtěla jen slyšet, že jí rozumím.“

„Myslíš, že mě teď vedeš?“

David si tu otázku přečetl dvakrát.

„Upřímně? Myslel jsem si to na začátku.“

„A teď?“

„Teď mám pocit, že vedeš ty mě.“

„Nevedu.“

„Tak co děláš?“

„Ptám se.“

Na obrazovce se objevily tři tečky, zmizely a znovu se objevily.

„Ty ses mě zatím skoro na nic nezeptal, Davide.“

To byla první věta toho večera, proti které neměl obranu.

Uvědomil si, že jí vysvětloval, kdo je. Co umí. Jak funguje. Co od ženy očekává. Jaké má zkušenosti. Dokonce jí vysvětloval, co podle něj znamená její vlastní submisivita. Ale o ní samotné věděl jen jméno, věk a několik vět z profilu.

„Dobře. Co tedy hledáš ty?“

„To už je lepší.“

„Kláro.“

„Ano?“

„Co hledáš?“

Tentokrát čekal on.

„Muže, před kterým nemusím hrát submisivní ženu.“

„To zní zvláštně.“

„Právě naopak. Když budu muset působit poslušně, tiše a obdivně jen proto, aby ses cítil dominantní, tak to celé držím já. Já hlídám tvoje ego, tvoji roli i atmosféru. A to je přesný opak toho, co hledám.“

David přestal psát.

„A co tedy potřebuješ cítit?“

„Že ten muž unese i chvíli, kdy s ním nesouhlasím. Že se nezhroutí, když se ho na něco zeptám. Že umí říct nevím. Že nepotřebuje mít poslední slovo jen proto, aby měl pocit, že vede.“

„A když řeknu nevím?“

„Tak konečně mluvíš za sebe, ne za svou profilovou roli.“

Dlouho se nic nedělo.

„Tak dobře. Nevím, jestli jsem tak dominantní, jak jsem si o sobě před dvěma hodinami myslel.“

Odpověď přišla téměř okamžitě.

„Teď jsi mě zaujal.“

„Protože jsem přestal být dominantní?“

„Ne. Protože ses přestal snažit dominantně vypadat.“

David se poprvé za celý večer opravdu zasmál.

„Můžu se zeptat ještě na něco?“

„To je dneska tvoje nejlepší věta.“

A tak se ptal. Ne na seznam praktik. Ne na to, co všechno by mu dovolila. Ptal se, kdy se cítí bezpečně, co ji na člověku uklidní, co ji naopak okamžitě zavře a proč ji vůbec přitahuje představa, že někdy nemusí rozhodovat. Některé odpovědi ho překvapily. U jiných měl chuť oponovat. Jednou začal psát dlouhé vysvětlení, pak ho smazal a místo něj napsal jen další otázku.

Krátce po půlnoci mu Klára napsala, že musí spát.

„Takže jsem prošel?“

„Čím?“

„Tvým testem.“

„Žádný test nebyl.“

„Před hodinou jsi napsala, že mě zkoušíš.“

„Zkoušela jsem, jestli dokážeš komunikovat. Výsledek si ale musíš vyhodnotit sám.“

„A ty?“

„Já jsem zvědavá, co bude dál.“

David zůstal chvíli sedět s telefonem v ruce. Večer začal přesvědčený, že dominantní muž má především vědět, co chce, a mít dost jistoty, aby vedl druhého. Končil ho s mnohem méně jistotami a s podstatně větším zájmem o ženu na druhé straně.

Možná dominance opravdu není schopnost mít na všechno odpověď. Možná je to i schopnost unést otázku, která člověku rozebere pečlivě postavenou roli, a neutéct od ní.

A možná submisivní žena není žena bez vlastního směru. Jen velmi dobře ví, komu ho někdy dovolí určovat.

David otevřel jejich konverzaci ještě jednou. Tentokrát nehledal větu, kterou by udělal dojem.

„Dobrou noc, Kláro. A zítra mám otázku já.“

Odpověděla jediným smajlíkem.

Kupodivu mu to jako znamení zájmu úplně stačilo.