Svoboda bez výčitek

Alena měla volný pátek. Opravdu volný: žádná uzávěrka v práci, žádná návštěva u rodičů, žádný nákup, který by nepočkal do soboty. Jen doma na lince ležel seznam drobností, jež by se daly snadno vyřídit. Vyčistit filtr kávovaru. Vyprat povlečení. Vyměnit žárovku v předsíni.

Když ráno vstala, rozhodla se, že nepůjde nikam. Uvařila si kávu, pustila oknem dovnitř chladný vzduch a začala číst knihu, kterou dostala už k Vánocům. Ve dvanáct měla přečtených osmdesát stran a v hlavě první výčitku. Připadalo jí, že s takovým volnem nakládá podezřele lehkomyslně.

Dceři, která už dávno bydlela sama, odpověděla na zprávu až za hodinu. „Cos celý den dělala?“ přišlo zpátky. Alena chvíli přemýšlela. Mohla vypsat praní, vaření a úklid, jak byla zvyklá. Nakonec napsala: „Četla.“

„A co ještě?“

„Zatím nic.“

Na displeji se objevily tři tečky. Pak smajlík a věta: „To ti závidím.“

Odpoledne si Alena šla koupit koláč. Původně chtěla upéct vlastní, ale při pohledu do výlohy se rozhodla jinak. S prodavačkou prohodila pár slov, vrátila se domů a položila talířek na místo, kam přesně dopadalo slunce. Nic zvláštního se nestalo. Jen si tentokrát nemusela svou pohodu zasloužit výkonem.

Večer jí zavolala sestra. „Ty máš dneska čas?“

„Mám.“

„Tak mi můžeš pomoct s jednou tabulkou.“

Alena se podívala na rozečtenou knihu. Dřív by bez přemýšlení otevřela notebook. „Můžu ti pomoct zítra ráno,“ odpověděla. „Dneska už mám plán.“

„Jaký?“

„Dočíst kapitolu.“

Za chvíli si sedla zpátky do křesla. Podívala se na papír s úkoly na lince, obrátila ho čistou stranou nahoru a položila na něj záložku. Pátek zůstal volný až do konce.