To, co zůstalo po pianu

Když jsem se ve čtvrtek vrátila z nemocnice, v obýváku chybělo piano. Na parketách po něm zůstaly čtyři světlé čtverce a na zdi obdélník čistší omítky. Stála jsem tam s kabelkou přes rameno a chvíli jsem nechápala, proč se mi chce brečet.

„Nechal jsem ho odvézt,“ oznámil mi manžel od televize. „Stejně na něj nehraješ. Aspoň tu bude místo na rotoped.“

Bylo mi osmačtyřicet. Vedla jsem interní oddělení, rozhodovala o léčbě lidí, které někdy dělily od smrti minuty. Ale o tom, že z mého domova zmizí matčino piano, rozhodl někdo za mě. Ani se nezeptal.

Na tom nástroji mě maminka učila první stupnice. Jedna klávesa byla na kraji odštípnutá; udělala jsem to v devíti letech při záchvatu vzteku. Po její smrti jsem ten drobný kaz občas přejela prstem. Ne kvůli hudbě. Kvůli ní.

„Kam jsi ho dal?“ zeptala jsem se.

„Do bazaru. Proboha, nedělej z toho tragédii.“

To byla věta, kterou jsem doma slýchala léta. Když jsem byla unavená. Když jsem měla radost. Když jsem chtěla někam vyrazit, něco změnit nebo jen mluvit. Nedělej z toho tragédii. Jako by všechno, na čem mi záleželo, bylo zbytečně veliké.

Druhý den jsem si piano našla. Stálo v zadní části obchodu mezi komodou a dvěma zrcadly. Kupovala jsem ho zpátky za vlastní peníze a připadala si jako naprostý blázen. Muž, který v obchodě opravoval staré nástroje, mi nabídl kontakt na stěhováky.

„Ještě ho bude potřeba naladit,“ řekl. „Ale má krásný, plný tón.“

Přejela jsem prstem po odštípnuté klávese. „Já vím.“

Domů jsem se vrátila bez piana. Nechala jsem ho zatím uskladnit. Večer jsem manželovi řekla, že takhle už žít nechci. Nesmál se. Rozzlobil se, pak mi vysvětloval, že přeháním, a nakonec se zeptal, jestli se vážně rozejdeme kvůli staré bedně.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Kvůli tomu, že sis dvacet let nevšiml, kdo vedle tebe žije.“

Nebyl to film. Nestěhovala jsem se druhý den v nových šatech a s úsměvem. Byly měsíce rozhovorů, pochybností, papírů a večerů, kdy jsem chtěla zavolat zpátky jen proto, abych nebyla sama. Přesto jsem se postupně nastěhovala do malého bytu s okny do zahrady. A jako první tam přijelo piano.

Ladil ho ten muž z bazaru. Jmenoval se Viktor. Nepokoušel se být okouzlující. Když jsem mu nabídla kávu, zeptal se, jestli ji stihnu vypít i já. To mě rozesmálo víc, než bylo rozumné.

Za několik týdnů jsme šli na večeři. A potom znovu. Viktor věděl, že mám náročnou práci, ale nezajímal se jen o ni. Ptal se, co čtu, proč se bojím hluboké vody, co jsem chtěla dělat jako malá. Pamatoval si odpovědi. Když jsem po noční službě usnula u filmu, ztlumil zvuk a přikryl mě. Když mi koupil květiny, nečekal za ně obdiv. A když plánoval víkend, nejdřív se zeptal, na co mám chuť já.

Jednou večer jsem hrála na piano. Špatně. Ztrácela jsem rytmus, pletla prsty a každou chvíli začínala znovu. Viktor seděl na podlaze opřený o knihovnu a mlčky poslouchal.

„To musí být hrozné,“ řekla jsem nakonec.

„Proč?“

„Vždyť ti kazím uši.“

„Nekazíš,“ usmál se. „Jen jsi dlouho neměla čas hrát.“

A já si v tu chvíli uvědomila něco zvláštního. Celý život mě lidé obdivovali za to, co dokážu. Poprvé po dlouhé době se na mě někdo díval s něhou i ve chvíli, kdy mi něco nešlo.

Položila jsem ruce zpátky na klávesy. Tentokrát jsem nezačala od začátku. Pokračovala jsem tam, kde jsem přestala.