Tohle nebylo poslední rande

Václavovi bylo padesát a už skoro dvacet let se živil výměnou autoskel. Tvrdil, že díky tomu pozná charakter člověka podle toho, jak dlouho je ochotný jezdit s prasklinou přes celé čelní sklo.

„Ženský přijedou většinou hned,“ vysvětloval Erice během jednoho z jejich večerních chatů.

„Protože jsme zodpovědnější.“

„Protože chcete vidět před sebe.“

„To taky není úplně špatná vlastnost.“

Erice bylo pětatřicet, pracovala jako účetní a měla zvláštní schopnost během pěti minut změnit obyčejnou otázku na debatu o smyslu života. Václav jí jednou napsal, že účetní podle něj musí být nejnebezpečnější lidé na světě.

„Proč?“

„Protože víte, kam zmizely peníze.“

„My víme i věci, které si myslíte, že nevíme.“

„Tak to radši zrušíme rande.“

Nezrušili.

Psali si skoro tři týdny a čím víc se blížilo první skutečné setkání, tím podivnější bylo, že se vlastně ještě nikdy neviděli.

Když Erika přišla do restaurace, Václav si během prvních pěti vteřin uvědomil dvě věci. Za prvé byla hezčí než na fotografiích. Za druhé měl najednou úplně sucho v puse.

„Tak co?“ zeptala se.

„Co?“

„Kontrola skutečnosti.“

„Zatím dobrý.“

„Zatím?“

„Jsem živnostník. Reklamace přijímám do čtrnácti dnů.“

Erika se rozesmála. A tím to celé začalo.

Povídali si u oběda, potom šli na kávu a nakonec se jen tak procházeli parkem. Václav měl původně připravených asi sedm témat pro případ, že by nastalo trapné ticho. Nenastalo ani jedno.

Erika mluvila o práci, o tom, že nesnáší lidi, kteří účtenku zmuchlají a potom chtějí, aby z ní účetní vyčetla datum, částku i vůli boží. Václav jí vyprávěl o zákazníkovi, který chtěl reklamovat nové čelní sklo, protože se mu na něj po třech dnech vysral holub.

„A uznal jsi reklamaci?“

„Samozřejmě.“

„Fakt?“

„Ne.“

Smála se tak, že se musela zastavit. A Václav měl najednou ten vzácný pocit, který člověk na první schůzce skoro nečeká. Nemusel nic vyrábět. Nemusel být zajímavější, úspěšnější ani vtipnější, než skutečně byl. Stačilo tam být.

Odpoledne si sedli na lavičku a Erika vytáhla telefon.

„Ukážu ti děti.“

Václav se k ní naklonil. Na první fotografii byla holčička s dlouhými vlasy a obrovským kusem dortu před sebou.

„To je Laura.“

„Kolik jí je?“

„Osm.“

Další fotografie. Kluk na kole.

„Matěj. Jedenáct.“

Václav se usmál. „Pěknej kluk.“

Erika přejela na další fotku. Matěj stál u auta a dělal nějaké příšerné gesto do objektivu. A Václav najednou přestal mluvit.

Nebyl to plán. Vlastně právě naopak. Celé týdny si říkal, že o tomhle mluvit nebude. Ne proto, že by něco tajil. Jen nechtěl přinést na první skutečné setkání něco tak těžkého, že to přebarví všechno ostatní.

Erika si všimla.

„Co je?“

Václav zavrtěl hlavou. „Nic.“

Podívala se na něj. „Václave.“

Chvíli mlčel.

„Měl jsem syna.“

Erika stáhla telefon. Václav se díval před sebe.

„Jmenoval se Tomáš.“

Další ticho.

„Před šesti lety měl autonehodu.“

Erika pomalu položila telefon vedle sebe.

„Kolik mu bylo?“

„Devatenáct.“

Tentokrát už Václav nic dalšího nepřidával. Nebyla věta, která by tu informaci udělala lehčí.

Erika mu položila ruku na předloktí.

„To je mi líto.“

„Já vím.“

Seděli chvíli bez jediného slova. A právě v tom okamžiku Václav zjistil, proč to nechtěl vytahovat. Ještě před pěti minutami se smáli holubovi na čelním skle. Teď vedle nich seděl mrtvý devatenáctiletý kluk, kterého Erika nikdy nepoznala. Samozřejmě jen v jejich hlavách. Ale byl tam.

Václav se nadechl. „Tak.“

Erika se na něj podívala. „Tak co?“

„Změníme téma.“

„Nemusíme.“

„Musíme. Jinak z prvního rande udělám zádušní mši.“

„Václave.“

„Co?“

„Nedělej to.“

„Co?“

„Nesnaž se mě teď okamžitě rozesmát.“

To ho zastavilo.

„Já jen nechci, aby…“

„Aby co?“

„Aby to celý spadlo někam, kam jsem to nechtěl vzít.“

Erika chvíli mlčela.

„Tak ono to tam na chvíli spadlo.“

„Právě.“

„No a?“

Podíval se na ni.

Erika pokrčila rameny. „Tak tam chvíli budeme.“

Václav se pousmál. „Ty jsi nějaká divná účetní.“

„Já ti to říkala.“

Ještě chvíli seděli. Pak se Erika zeptala na Tomáše. Ne na nehodu. Na něj. Co dělal. Jaký byl. Čemu se smál.

A Václav zjistil, že o synovi dokáže mluvit i bez toho, aby pokaždé znovu prožíval jeho smrt. Vyprávěl jí, jak Tomáš nesnášel houby, jak v sedmnácti tvrdil, že nikdy nebude pracovat rukama, a o dva měsíce později mu celé prázdniny pomáhal v dílně.

Pak se najednou Václav zastavil.

„Vidíš?“

„Co?“

„Přesně tohle jsem nechtěl.“

„Co přesně?“

„Teď už půl hodiny mluvím o mrtvým synovi a místo rande máme terapii na lavičce.“

Erika se usmála. „Já ti vystavím fakturu.“

„Aspoň něco účetního.“

Tentokrát se zasmáli oba. Jenže návrat k lehkosti nebyl okamžitý.

Václav se chvíli snažil. Vyprávěl nějakou historku z práce, která normálně fungovala skvěle, ale tentokrát jí chyběla pointa. Erika se zasmála spíš proto, že viděla, jak se snaží.

Po pár minutách mu řekla: „Ty to teď strašně rovnáš.“

„Co?“

„Náladu.“

„Je křivá.“

„Tak ji nech chvíli křivou.“

Podíval se na ni. „Ty opravdu musíš všechno vidět?“

„Bohužel.“

„To bude hrozně nepohodlný.“

„Pro koho?“

„Pro mě.“

„Tak nelži.“

„Já nelžu.“

„Tak vidíš.“

A šli dál.

Večer se blížil a Václav začal mít v hlavě nepříjemnou otázku. Možná na to ještě není připravený. Možná člověk, který v sobě nosí něco takového, nemůže jen tak vstoupit do nového vztahu a tvářit se, že minulost zůstane doma.

Jenže co měl dělat? Vyklopit ženě během prvních dvaceti minut celý svůj život, aby byla informovaná? Nebo některé věci nechat na dobu, kdy na ně přijde řada? Je neznalost lež? A kde přesně končí soukromí a začíná zatajení?

Když došli k jejímu autu, Erika si všimla, že se zase uzavřel.

„Co ti šrotuje?“

„Nic.“

„Takže hodně.“

Václav se opřel o auto. „Přemýšlím, jestli jsem ti to vůbec měl říkat.“

„O Tomášovi?“

Přikývl.

„Proč ne?“

„Protože jsem viděl, co to udělalo.“

„Co to udělalo?“

„Bylo nám dobře. Pak už nám chvíli tak dobře nebylo.“

Erika se na něj chvíli dívala.

„A tys čekal, že když spolu někdy budeme trávit čas, budeme se pořád jenom smát?“

„To by nebylo špatný.“

„To by bylo strašný.“

Václav se usmál.

Erika k němu udělala krok.

„Já jsem ráda, že jsi mi to řekl.“

„Fakt?“

„Fakt.“

„I když jsem tím poslal půlku rande do háje?“

„Neposlal.“

„Trochu jo.“

„Václave.“

„Hm?“

„Ty jsi mi dneska poznal děti.“

Přikývl.

„A já jsem poznala jedno tvoje.“

V tu chvíli už nic vtipného nevymyslel.

Erika ho objala. Tentokrát to nebylo přátelské objetí na přivítanou. Zůstala u něj déle. Když se odtáhla, políbila ho. Pomalu.

Václav jí položil ruku na záda a chvíli vůbec nepřemýšlel.

Pak se Erika usmála.

„A ještě něco.“

„Co?“

„Přestaň řešit, jestli jsi připravenej na nějaký vztah.“

„Proč?“

„Protože já po tobě dneska žádnej vztah nechci.“

„To zní povzbudivě.“

„Chci druhý rande.“

Václav se rozesmál.

„Takže jsem to úplně neposral?“

„Výměnu autoskla bych ti možná svěřila.“

„To je u tebe nejvyšší forma důvěry?“

„Zatím.“

Otevřela dveře auta. Pak se ještě otočila.

„A Václave?“

„Ano?“

„Tohle nebylo poslední rande.“

Odjela.

Václav chvíli stál na parkovišti a díval se za ní. Celou cestu domů přemýšlel nad tím, jestli existují věci, které by člověk na začátku nového příběhu raději neměl říkat.

Možná ano. Člověk nemusí druhému během prvního večera odevzdat celý svůj život.