Tři chutě

Karolíně bylo pětatřicet, když se po čtyřech letech studií a práce v Nizozemsku vracela domů. V kufru měla dvě lahve vína, diplom, směšně drahý kabát koupený v Amsterdamu a představu, že za několik měsíců začne plánovat svatbu. S Tomášem si celou dobu psali. Každý večer. Posílali si fotografie, plánovali byt, dovolenou i jména, která by jednou určitě nedali dětem. Prsten dostala při jeho poslední návštěvě.

O tom, že mezitím žije s někým jiným, se dozvěděla tři týdny před návratem. „Nechtěl jsem ti to říkat na dálku,“ vysvětlil jí. Karolína chvíli přemýšlela, jestli ho má praštit kufrem, ale nakonec se jen zeptala: „A kdy přesně jsi mi to chtěl říct? Po svatbě?“ Potom si sundala prsten a nechala ho na stole.

První týdny čekala, až ji smutek konečně srazí na kolena. Nepřišlo. Byla naštvaná, občas smutná, jednou se opila se sestrou a dvakrát v noci otevřela jejich staré zprávy. Ale mnohem silnější byl zvláštní pocit, že se před ní najednou otevřelo obrovské prázdné místo. A Karolína zjistila, že ho nechce zaplnit čekáním. V zahraničí jí připadalo normální poznávat lidi online. Kafe s někým z aplikace nebyl závazek ani zoufalství, prostě další způsob, jak někoho potkat.

Založila si proto profil i doma. Stanovila si tři pravidla: nikam nejít, pokud jí něco nesedí už při psaní, vždycky se poprvé sejít na veřejném místě a nikdy nikomu neslibovat něco jen proto, že byl milý. Čtvrté pravidlo vzniklo až později: neomlouvat se za to, že má chuť žít.

První byl David. Čtyřicetiletý učitel historie, který ji první večer vůbec nezkusil políbit. Místo toho se dvě hodiny hádali o to, jestli je horší litovat věcí, které člověk udělal, nebo těch, které neudělal. Karolína přišla domů krátce před půlnocí a uvědomila si, že se celou cestu usmívá. S Davidem nakonec nespala. Několikrát spolu byli na víně, jednou v divadle a dodnes si občas napíšou, když někdo z nich narazí na něco, o čem by se mohli pohádat. S Davidem znovu objevila radost z rozhovoru, který nemusí nikam vést.

Druhý byl Michal. Fyzioterapeut, o tři roky mladší, s tetováním na předloktí a naprosto mizerným smyslem pro plánování. První schůzku přesunul, protože zapomněl, že slíbil sestře hlídání psa. Na druhou přišel o osm minut později a omlouval se tak upřímně, až se Karolína musela smát. S ním se nic dlouho nerozebíralo. Poprvé po letech si připadala jako žena, která nemusí předem vědět, co bude ráno.

Když ji jednou v kuchyni přitáhl k sobě jen proto, že kolem něj procházela, došlo jí, jak dlouho její tělo žilo jen z představ a vzpomínek. S Michalem se naučila neplánovat každou chvíli předem. Nebyl z toho trvalý vztah a ani jeden to po druhém nežádal. Několik měsíců si byli blízko, dokud se jejich cesty přirozeně nerozešly. Karolína toho nelitovala.

A pak přišel Filip. Projektant, který měl starou dodávku, v ní matraci a naprosto nepochopitelnou potřebu podívat se vždycky za další kopec. Na druhé schůzce se jí zeptal, jestli někdy spala pod širákem. „Samozřejmě,“ zalhala. O týden později ležela zabalená ve spacáku někde v Českém ráji, byla jí zima, bolela ji záda a ve tři ráno sledovala hvězdy, které z města nikdy neviděla. S Filipem začala chodit na místa, kam by sama nejela.

Jednou do Polska jen kvůli polévce, o které tvrdil, že kvůli ní stojí za to ujet dvě stě kilometrů. Jindy ráno sedli do vlaku a vystoupili tam, kde se jim líbil název stanice. S Filipem se začala těšit i na to, co se nepodařilo předem zařídit.

Jednou večer seděla Karolína sama na balkoně, jedla jahody přímo z misky a uvědomila si, že od jejího návratu uplynul skoro rok. Neměla snubní prsten. Neměla ani nového muže, kterého by mohla představit jako náhradu za Tomáše. Měla ale Davida, kterému mohla ve dvě ráno poslat otázku, Michala jako vzpomínku na několik měsíců, kdy znovu objevila vlastní tělo, a Filipa, který jí zrovna psal, jestli příští víkend nechce vidět moře, protože našel směšně levné letenky.

Na balkoně si do misky přidala poslední tři jahody. Vybavila si Davidovu otázku o lítosti, Michalův smích v kuchyni a Filipův nápad vyrazit k moři. Žádný z nich nebyl náhradou za Tomáše. A ona už žádnou náhradu nehledala. Měla chuť přemýšlet, někoho se dotknout, odjet na neznámé místo a po cestě se třeba trochu ztratit.

Telefon zavibroval. Filip poslal fotografii letenek. Karolína otevřela okno, nadechla se večerního vzduchu a napsala: „Kolik času si mám vzít volna?“