Všiml si náušnice
Tereza slýchala komplimenty celý život. Tentokrát si ale někdo všiml něčeho, co ostatní přehlédli — a začalo to jednou docela obyčejnou náušnicí.
Tereze bylo čtyřiačtyřicet a pracovala jako personalistka v logistické firmě. Komplimentů už za život slyšela dost. „Jsi krásná.“ „Máš úžasnou postavu.“ „Na svůj věk vypadáš skvěle.“ Některé byly milé, jiné průhledné a většina po letech zněla stejně. Naučila se poděkovat a nic z toho si nepouštět příliš hluboko. Ondřejovi bylo osmačtyřicet a živil se jako geodet. Měl zvláštní zvyk všimnout si věcí, které ostatní přehlíželi.
Na první fotografii, kterou mu Tereza poslala, nekomentoval výstřih ani oči. Napsal: „Ta levá náušnice je jiná než pravá, nebo špatně vidím?“ Tereza se podívala na fotografii. Byla jiná. Jednu cestou z práce ztratila a místo ní si ráno vzala starou po babičce. Nikdo si toho celý den nevšiml.
Od té chvíle ho začala trochu testovat. Poslala fotografii z kavárny a čekala, co napíše. Ondřej se zeptal, proč má na jedné ruce jediný nehet bez laku. Všiml si starého hrnku s uraženým ouškem na kuchyňské lince a místo otázky, proč ho nevyhodí, řekl, že k němu asi musí mít nějaký vztah. Měla. Dostala ho od dcery, které bylo sedm. Když se konečně potkali, Tereza si schválně vzala obyčejné džíny, černý svetr a žádný parfém, který by měl něco dokazovat.
Ondřej přišel o pět minut dřív. „Tak co?“ zeptala se po chvíli. „Co co?“ „Jestli ve skutečnosti vypadám stejně dobře jako na fotkách.“ Ondřej se zamyslel. „Nevím. Na fotkách jsi nikdy před odpovědí nekousala spodní ret.“ Tereza se rozesmála. „Ty seš fakt divnej.“ „To už jsi věděla.“
Večer pokračoval bez velkých gest. Ondřej se nepokoušel proměnit každou pauzu v kompliment. Když vycházeli z restaurace, Tereza se zastavila pod lampou a zeptala se přímo: „A já se ti vlastně líbím?“ Ondřej odpověděl bez váhání: „Ano.“ Čekala pokračování. Nepřišlo. „To je všechno?“ „Ne. Jen je to asi ta nejmíň zajímavá věc, kterou o tobě zatím vím.“ Tereza na něj několik vteřin mlčky koukala. Potom se dotkla náušnice po babičce.
„Víš, že tuhle jsem měla tehdy na té první fotce?“ „Vím.“ „A víš, proč ji nosím?“ „Teď už ano.“ „A proč?“ „Protože některý věci nechceš vyhodit jen proto, že se k ostatním nehodí.“ Tereza se usmála.
Cestou domů Tereza znovu sáhla po náušnici od babičky. Možná ji tolik potěšilo právě to, že Ondřej nevěděl jen, jak vypadá. Všiml si malých věcí, za kterými byl její vlastní život. Takových, o nichž se obvykle nikdo neptá.
Večer mu napsala: „Tak jsem pro tebe ta pravá?“ Ondřej chvíli hleděl na displej. „Nevím. Musím se na tebe ještě několikrát podívat.“ Tereza odepsala téměř hned: „V pátek mám čas.“ „V sedm?“ „V sedm. A vezmu si zase ty dvě různé náušnice.“ „To doufám,“ odpověděl. „Už bych tě bez nich možná nepoznal.“
