Za přezdívkou je člověk

Anonymita má na internetu svůj smysl. Umožňuje člověku chránit soukromí, říct věci, které by jinak nevyslovil, a někdy vůbec najít odvahu někoho oslovit. Jenže stejná neviditelnost, která jednomu poskytne bezpečí, může druhému dát pocit, že za svoje slova nenese odpovědnost. A pak se z přezdívky nestane ochrana, ale maska, za kterou je překvapivě snadné být krutější, než bychom byli člověku do očí.

Na seznamovacích stránkách je to vidět zvlášť dobře. Někdo přijde prostě proto, že chce někoho poznat, a během několika vět dostane výsměch za věk, postavu, fotografii, způsob života nebo za to, co hledá. Často přitom vůbec nejde o něj. Jen se ocitl ve chvíli, kdy si někdo jiný potřeboval vybít vlastní zklamání, vztek nebo zkušenost s člověkem, kterého potkal před ním. Jeden muž ublížil jedné ženě a další muž pak dostane účet. Jedna žena někoho ponížila a další žena se stane terčem odvety. Cizí člověk platí dluh, který nikdy neudělal.

Možná je právě tohle jedna z podivných vlastností anonymity: snižuje cenu cizího člověka v našich očích. Když před sebou nemáme tvář, hlas a reakci, snadněji zapomeneme, že na druhé straně není profil, ale někdo, kdo si tu větu opravdu přečte. V kavárně bychom člověku nejspíš neřekli: „Na tebe se podívej, kdo by tě chtěl.“ Za monitorem to některým připadá jako docela přijatelná zábava. A čím víc bolesti si člověk přinese s sebou, tím lákavější může být rozdat její část náhodným lidem kolem.

Anonymita sama o sobě z nikoho špatného člověka neudělá. Možná jen odstraní několik společenských brzd a ukáže, co s nimi každý z nás udělá. Můžeme ji použít k tomu, abychom chránili svoje soukromí. Nebo k tomu, abychom bez následků zraňovali druhé. A možná je docela dobrá otázka, kterou si občas položit před stisknutím tlačítka Odeslat:

Napsal bych tomuhle člověku stejnou větu, kdyby seděl metr ode mě a díval se mi přitom do očí?