Zamilovat se do obrazovky?
Slova na displeji dokážou vzbudit skutečné city. Jenže mezi tím, co víme, a tím, co si představujeme, je rozdíl.
Poslední dobou přemýšlím, jestli se vůbec dá zamilovat do člověka, kterého jsme ještě nepotkali. Nemyslím tím pár zpráv, dvě fotografie a večerní „co máš na sobě“. Myslím ten zvláštní stav, kdy si s někým píšete dlouho a intenzivně, znáte jeho humor, některé strachy, způsob, jakým reaguje, víte, kdy má špatný den, a někdy dokonce poznáte náladu podle jediné věty. Telefon se rozsvítí a vy už podle jména na displeji víte, že se usmějete. Je to ještě virtuální kontakt, nebo už nějaká forma skutečné blízkosti?
Obrazovka má ovšem jednu zvláštní vlastnost: všechno, co o druhém nevíme, nám dovolí doplnit. Nevidíme, jak mlčí u snídaně, jak se tváří, když je unavený, jak voní, jak chodí, jestli nám po hodině začne lézt na nervy jeho hlas, nebo jestli se naopak přistihneme, že bychom ho poslouchali ještě další tři. Mezi skutečnými informacemi zůstávají prázdná místa. A lidská fantazie prázdná místa nesnáší. Velmi ochotně je vybarví — většinou přesně těmi barvami, které bychom tam chtěli mít.
Takže je virtuální zamilování jen sofistikovaná forma sebeuspokojování? Možná někdy ano. Člověk si vytvoří postavu, druhý mu dodává materiál a on z něj v hlavě sestaví ideálního partnera. Jenže tak jednoduché to také není. Na druhé straně telefonu přece skutečně někdo je. Skutečně napsal tu větu, která nás rozesmála. Skutečně nám svěřil něco, co jiným neříká. Skutečně se vrátil do konverzace, i když nemusel. Skutečně nás dokázal překvapit. Fantazie možná staví kulisy, ale herci nejsou vymyšlení.
Možná mě to jako autora zajímá právě proto, že příběhy vznikají přesně v těch místech, která nejsou úplně popsána. V jedné větě, která může znamenat dvě různé věci. V několika minutách ticha. V tom, co si o druhém myslíme, aniž bychom si ještě mohli ověřit, jestli jsme se trefili. Virtuální komunikace je v tomhle zvláštní laboratoř. Nabízí skutečné emoce a skutečné věty, ale současně kolem nich nechává tolik prostoru, že fantazie může pracovat téměř bez omezení. A právě tam někdy vznikne pocit blízkosti dřív, než se dva lidé vůbec poprvé dotknou.
A pak přichází okamžik, který mě na tom zajímá nejvíc: chuť to ověřit. Přestat se spokojovat s představou a zjistit, jestli člověk z displeje existuje i metr od nás. Jestli mezi dvěma větami funguje také ticho. Jestli pohled vydrží o vteřinu déle. Jestli bude chemie stejná bez možnosti pět minut přemýšlet nad odpovědí. Tady podle mě končí bezpečná část virtuálního světa. Osobní setkání může krásnou představu potvrdit. Může ji zničit. A možná právě proto se někteří lidé dokážou měsíce intenzivně sbližovat přes telefon, ale schůzku pořád odsouvají. Dokud se nepotkají, nemohou o svůj příběh přijít.
Dnes si myslím, že virtuální cit není ani lež, ani jistota. Je to něco skutečného postaveného na neúplných datech. Není potřeba se mu vysmívat ani mu hned přisuzovat osudový význam. Stačí připustit, že se něco děje, užít si to a zároveň vědět, že poslední kapitolu stejně nenapíše displej. Tu napíše až skutečnost.
A co myslíte vy? Dá se zamilovat do člověka, kterého jste ještě nepotkali — nebo se do prvního setkání vždycky zamilováváme hlavně do vlastní představy?
