Žena, která neexistovala

Poprvé mu napsala krátce po půlnoci.

„Ty opravdu věříš tomu, co píšeš?“

Marek otevřel její profil. Klára, čtyřiačtyřicet, Brno, rozvedená. Na fotografii tmavé vlasy, bílá košile a pohled, který se nesnažil nic prodat. V popisu jediná věta: Nechci nikoho vlastnit. Jen bych jednou chtěla někomu patřit dobrovolně.

Odepsal. Během týdne znal čas jejího návratu z práce i větu, kterou používala, když měla špatný den. Vyprávěla o malém bytě s balkonem, o projekční kanceláři a o rozvodu, po kterém už si dávala pozor na slova „můžeš mi věřit“. On jí řekl o svých neúspěšných vztazích víc, než původně zamýšlel.

Jednou se dostali k přitažlivosti.

„Co je pro tebe nejsilnější?“ zeptal se.

„Chvíle před dotykem. Když ještě nikdo nic neudělal, ale oba už to vědí.“

Tuhle odpověď si přečetl třikrát. Od té doby byly jejich zprávy jiné. Ne vulgární, ale důvěrné. Věděl, že nerada spěchá a že by ve výtahu raději několik pater mlčela, než hledala správnou větu. Bylo zvláštní znát tak osobní věci o člověku, jehož příjmení neznal.

„Vadí ti moje anonymita?“ zeptala se.

„Ne. Dokud mi nelžeš.“

„Nelžu.“

Po dvou měsících chtěl slyšet její hlas. Pokaždé měla důvod, proč to právě nejde. Nachlazení. Matka na návštěvě. Brzká porada. Žertoval, že píše s umělou inteligencí.

„Ta by měla lepší pravopis,“ odpověděla. Zasmál se a pochybnosti na pár dní odložil.

Schůzku navrhla sama. Sobota, čtyři odpoledne, kavárna u nádraží. Marek dorazil o dvacet minut dřív a vybral stůl, odkud viděl na dveře. Ve čtyři nic. Ve čtvrt na pět také nic. Ve 16:23 se rozsvítil displej.

„Promiň. Nedokážu to.“

„Čeho se bojíš?“

Dlouho čekal. „Že mě uvidíš.“

„Kláro, právě proto jsme se měli sejít.“

Přišla odpověď: „Nejmenuju se Klára.“

To by ještě unesl. „Jak se jmenuješ?“

„Martina.“

Pak další zpráva. „Není mi čtyřiačtyřicet. Je mi padesát jedna.“

„Je ještě něco?“

Nebyla rozvedená. Šestadvacet let žila v manželství. Byt s balkonem existoval, ale projekční kancelář ne; pracovala ve zdravotnictví. Na profilu měla svou vlastní fotografii, jen o sedm let starší, než naznačovala. Muž, který ji kdysi zradil, nebyl bývalý partner. Byl to její manžel.

Marek hleděl na dvě prázdné skleničky. „Proč?“

„Chtěla jsem na chvíli být někdo jiný.“

Číšnice se u stolu zastavila. „Čekáte ještě někoho?“

Podíval se na protější židli. „Už ne.“

Venku mu telefon vibroval znovu. Martina psala, že ho nechtěla ranit; že se původně chtěla jen vypovídat; že si neuvědomila, jak daleko se to dostane. Marek chvíli stál před kavárnou. Pak odpověděl:

„Pro tebe možná zůstaly ty večery za obrazovkou. Já podle nich začal měnit svůj skutečný život.“

Odmítal pozvání přátel, aby si s ní mohl psát. Nešel na večeři s ženou, která ho pozvala. Přesouval si v hlavě věci, jako by v ní pro Martinu — nebo pro Kláru — už připravoval místo.

Martina seděla doma v kuchyni. Naproti ní zůstával talíř po manželově večeři. Několikrát začala psát omluvu a pokaždé ji smazala. Chtěla být alespoň na chvíli statečnější, svobodnější, žádoucnější. Teď poprvé doopravdy viděla, koho si při tom posadila na druhou stranu stolu.

Kolem druhé ráno napsala: „Odpustíš mi někdy?“

Marek držel prsty nad klávesnicí.

„Nevím.“

Rozsvítila se značka přečtené zprávy. Další věta nepřišla.

Marek obrátil telefon displejem dolů. V bytě bylo ticho. Vybavil si její první slova o chvíli těsně před dotykem. Teď konečně věděl, jaké to je, když někdo nechá člověka čekat — a nikdy nepřijde.