Zvědavost má své hranice
Klára si dopisuje s neznámým mužem. Čím blíž je skutečnému setkání, tím důležitější je pro ni vlastní rozhodnutí.
Kláře bylo čtyřicet čtyři a měla jednu vlastnost, která jí celý život komplikovala klid: skoro všechno ji zajímalo. Četla romány, reportáže, knihy o mozku, historii špionáže i návody na fermentování zeleniny, přestože nikdy nic nefermentovala. Když si na seznamovacích stránkách otevřela profil muže, který si říkal V., nebyla na něm fotografie obličeje, seznam požadavků ani věta o tom, co hledá. Jen jedna krátká poznámka: „Zvědavost je dobrý motor. Jen je potřeba vědět, kde jsou brzdy.“ Klára si ji přečetla třikrát a pak udělala přesně to, co obvykle kritizovala u hrdinek v knihách. Napsala mu.
„A co když brzdy nefungují?“ zeptala se. Odpověď přišla až za dvě hodiny. „Pak se nikam nejede.“ Čekala provokaci, místo ní dostala hranici. Bylo mu jednapadesát. Aspoň to tvrdil. Psali si o knihách, cestování, lidech, kteří se v anonymitě internetu stávají odvážnějšími, než jsou ve skutečnosti, a o dobrodružstvích, která člověk nechce proto, že jsou nebezpečná, ale proto, že ještě neví, kým v nich bude. V. jí nic neposílal bez vyžádání, neptal se na nahé fotografie a nevytvářel tlak. Občas jí jen položil otázku, která pak zůstala v hlavě déle než jejich rozhovor. „Co bys chtěla zkusit, kdybys předem věděla, že můžeš kdykoli říct ne?“
Na tuhle otázku mu neodpověděla. Ne proto, že by odpověď neměla. Právě naopak. Večer ležela v posteli s otevřenou knihou na hrudi a představovala si věci, které by mu do chatu nenapsala ani po třetí sklence vína. Představovala si staršího muže, kterému šedivějí vlasy u spánků a který se na ni nedívá jako na mladší ženu, kterou je třeba ohromit, ale jako na někoho, koho chce nejdřív přečíst. V její představě by stála před ním jen v černém prádle a čekala, až jí řekne, aby se svlékla. Ne rozkazem, který se musí splnit. Větou, kterou může odmítnout a právě proto ji chce poslechnout.
Ve fantazii ho slyšela stát těsně vedle sebe. Představovala si letmý dotyk na rameni, jeho hlas a okamžik, kdy by se mohla rozhodnout, zda chce být blíž. Za tou představou nebyla povinnost nic splnit. Byla v ní svoboda říct ano, ne nebo ještě chvíli počkat.
Právě to ji děsilo. Ne ty obrazy. To, jak snadno vznikaly kolem člověka, kterého nikdy neviděla. Jednou mu napsala: „Ty můžeš být kdokoli.“ „Ano,“ odpověděl. „A ty taky.“ „Tak jak se dá vůbec začít něco skutečného?“ Tentokrát odepsal hned. „Videohovorem.“ Klára civěla na displej. Čekala tajemnější řešení. „To je dost obyčejné.“ „Bez obyčejných věcí jsou ta neobyčejná většinou jen hloupost.“ Pak dodal: „Dokud se neuvidíme, nechci po tobě žádné dobrodružství. Ani malé.“
Tři dny videohovor odkládala. Vymýšlela si práci, únavu, špatné světlo, neuklizený byt. Ve skutečnosti se bála něčeho jiného: že realita zničí muže, kterého si mezitím vytvořila v hlavě. Nebo že ho nezničí. V pátek ve 21:07 nakonec stiskla ikonu kamery. Na obrazovce se objevil muž s prošedivělými vlasy, brýlemi a obyčejnou tmavou košilí. Za ním nebyl krb ani tajná pracovna, jen kuchyň a příliš ostré světlo nad stolem. „Tak,“ řekl. „Teď už jsem výrazně méně tajemný.“ Klára se rozesmála. „Čekala jsem aspoň knihovnu a jeden nevyřešený zločin.“ „Knihovna je vedle. Zločin žádný. To je zklamání?“ „Ještě nevím.“
Mluvili skoro hodinu. Poprvé viděla, že se při přemýšlení dívá stranou. Že někdy hledá slovo. Že není postava, kterou si napsala sama pro sebe. A tím byl najednou mnohem zajímavější. „Stejně nevím, jestli jsem schopná vystoupit ze své komfortní zóny,“ přiznala. V. pokrčil rameny. „Tak nevystupuj.“ „To je tvoje metoda svádění?“ „Kdybych tě musel přesvědčovat, nebylo by to dobrodružství. Byl by to nábor.“ Klára se znovu zasmála, ale pak zvážněla. „A kdybych chtěla, abys někdy rozhodoval ty?“ Podíval se přímo do kamery. „Pak mi to budeš muset říct. A já se ještě zeptám, jestli to pořád platí.“
Po hovoru si znovu otevřela rozečtený román. Třikrát přečetla stejný odstavec a nevěděla, co v něm bylo. V hlavě jí místo toho běžely jeho ruce, hlas a všechny scény, které si předtím dovolila jen proto, že byly bezpečně neskutečné. Teď už měly konkrétní obličej. Telefon se rozsvítil. „Dobrou noc. Dnes už se nerozhoduj.“ To ji podráždilo skoro stejně jako přitahovalo. Neodpověděla. Ráno v 8:14 mu napsala: „Ve středu můžu. Ne virtuálně.“
Odpověď přišla za minutu. „Dobře. Nejdřív káva. Pak se rozhodneme, jestli má pokračování.“ Klára položila telefon vedle knihy. Ještě včera si představovala hlavně to, co by s ní mohl udělat on. Poprvé za celou dobu ji napadlo něco jiného: co mu dovolí.
