Andreino rozhodnutí
Po úrazu se Andrea bojí, že manželovi nedává všechno, co potřebuje. Neobvyklý návrh je přivede k rozhovoru, který možná potřebovali víc než jakékoli řešení.
Andrea se naučila rozeznávat bolest podle zvuků bytu. Ráno ji rušilo cinkání lžičky v hrnku, odpoledne vrzání parket a večer zavírání dveří, když se Michal snažil chodit co nejtišeji. Dva roky po nehodě už věděla, že její tělo nebude zase stejné. Lékaři jí pomohli s mnoha věcmi, ale některé dny byly prostě těžší, a to bez ohledu na její dobrou vůli.
Michal se o ni staral samozřejmě. Uvařil, vypral, přinesl polštář a naučil se před dotekem zeptat, jestli je vítaný. Andrea ho milovala a někdy se zlobila právě proto, že se vedle ní proměnil v člověka, který se bojí chtít něco pro sebe.
Jednoho večera seděli na pohovce a dívali se na film, který ani jeden nesledoval. Andrea náhle vypnula televizi.
„Mám jeden nápad,“ řekla.
Michal se k ní otočil. „To nezní dobře.“
„Co kdybys poznal ještě někoho jiného?“
Nejdřív se zasmál. Když zjistil, že nežertuje, bylo na něm vidět, že neví, jestli se má urazit, nebo ji obejmout.
„Proč mi to navrhuješ?“ zeptal se.
„Protože nechci, aby ses kvůli mně něčeho vzdal.“
Michal dlouho mlčel. Nakonec řekl: „A co když se já nevzdávám? Co když jen chci být s tebou?“
Andrea cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Nechtěla mu vzít možnost volby. A najednou zjistila, že se přesně o to snaží.
Přesto si o tom povídali dál. Ne proto, aby si hned vytvořili pravidla pro někoho třetího. Potřebovali se vyznat v tom, co si každý z nich představuje pod slovy blízkost, věrnost a touha. Andrea mu přiznala, že se někdy bojí vlastního těla a někdy zase jeho ohleduplnosti. Že by občas chtěla obyčejně flirtovat, ale nechce, aby se museli pokaždé zastavit u otázky, zda ji něco rozbolí.
„Tak mi to řekni,“ odpověděl Michal. „Můžeme si hrát, aniž bychom museli někam dojít.“
Začali malými věcmi. Jednou šli na večeři, jako by se neznali, a Michal ji pozval ke stolu. Jindy jí poslal do práce dopis psaný rukou. Andrea se zasmála, protože v něm bylo víc překlepů než romantiky. Ale nosila ho několik dní v kabelce.
Našla také starý kontakt na Simonu, se kterou kdysi chodila na keramiku. Pozvala ji na kávu. Simona byla rozvedená, otevřená a dobře znala pocit, že člověk po nějaké změně hledá novou verzi sebe sama. Andrea jí nakonec svůj neobvyklý nápad vyprávěla.
Simona chvíli míchala čaj. „A kdyby sis mohla vybrat úplně cokoli pro sebe, co by to bylo?“ zeptala se.
Andrea chtěla říct, že by ráda neměla bolest. Ale to nebyla odpověď, na kterou se Simona ptala. Podívala se z okna na park, v němž začínaly padat první listy.
„Chtěla bych se zase cítit žádoucí,“ přiznala.
„A kdo ti řekl, že nejsi?“
V neděli večer Andrea seděla vedle Michala v kuchyni. Položila mu před sebe starý dopis a požádala ho, aby ho přečetl nahlas. Zadrhával se na vlastním rukopisu a nakonec se oba smáli.
„Tak co bude s tím tvým návrhem?“ zeptal se.
„Nevím,“ odpověděla. „A nemusíme to teď vědět.“
Michal ji vzal za ruku. Neudělal nic dalšího, dokud mu sama nepoložila hlavu na rameno. Přišlo jí krásné, že se z toho obyčejného gesta zase může radovat, aniž by ho porovnávala s minulostí.
Příští týden měla znovu těžký den. Michal jí přinesl čaj a polštář. Tentokrát se na něj nezlobila. Věděla už, že i ona se ho může kdykoli zeptat, po čem touží. A že odpověď nebude předem napsaná v žádném scénáři.
