Upřímnost bez pojistky

V práci o Zuzaně říkali, že má všechno pod kontrolou. Uměla vést poradu, odříkat čísla bez poznámek a odpovědět klidně i člověku, který jí právě zkazil celý týden. Když se jí někdo zeptal, jak se má, říkala zásadně „výborně“. Zvykla si, že otázka většinou není skutečná.

S Karlem se seznámila na výstavě fotografií. Stál u snímku opuštěného nádraží a smál se, že přesně tak vypadá jeho kancelář každé pondělí v osm ráno. Zuzana se chytila a začali si povídat.

Po třetí schůzce seděli v bistru u okna. Karel se jí zeptal, co by dělala, kdyby nemusela nikomu vysvětlovat své rozhodnutí.

„Odešla bych z práce,“ vyhrkla.

Překvapilo ji, jak rychle to řekla. Znělo to nevěrně vůči všemu, co si léta budovala. Okamžitě dodala: „Ale to je hloupost. Mám tam dobré místo. Byla bych nevděčná. Vlastně nevím, proč to vůbec říkám.“

Karel položil sklenici. „Nemusíš to brát zpátky.“

„Ty mi nebudeš říkat, že mám následovat sny?“

„Nevím, jestli je to sen. Zatím jsi řekla jednu větu. Můžu se na ni zeptat?“

Zuzana přikývla.

„Co ti v té práci nejvíc chybí?“

Chvíli hledala odpověď. Pak řekla, že čas dokončit jedinou věc pořádně, místo aby celý den řešila deset polovičních krizí. Že by ráda kreslila. Že před lety studovala grafiku a doma má blok, do kterého už dva roky nic nenakreslila.

Karel nevytáhl seznam kurzů ani nezačal počítat, zda se dá grafikou uživit. Zeptal se, co kreslila naposledy.

„Mámu, jak spala v křesle,“ řekla Zuzana. „A vypadala na tom jako nějaká královna.“

Vytáhla telefon a ukázala mu fotografii kresby. Byla zažloutlá a trochu rozmazaná. Karel si ji prohlížel dlouho.

„To je krásné,“ řekl. „A trochu legrační, že královna drží ovladač od televize.“

Zuzana se rozesmála. Druhý den nekončila v práci. Jen cestou domů vešla do papírnictví a koupila si měkkou tužku.

Příště Karlovi ukázala náčrtek jejich kavárny. Nebyl dokonalý. Jedna noha židle vypadala jako větev. Karel se na něj podíval a zeptal se, jestli si ho může nechat. Zuzana se ani na okamžik neomluvila, že to neumí lépe.