Až opadá listí
Podzimní procházka kolem hřbitova v Tereze otevře vzpomínky na babičku i tiché otázky o tom, co znamená být po čtyřicítce opravdu sama sebou.
Na podzim měla Tereza nejraději chvíli, kdy město začínalo vonět mokrým listím a lidé přestávali předstírat, že se ještě dá žít jako v létě. V neděli odpoledne si zapnula kabát, nechala telefon v kapse a vyšla za poslední domy, kde chodník přecházel v cestu lemovanou starými javory.
Bylo jí čtyřiačtyřicet a poslední dobou o tom věku mluvila s tichým uspokojením. Měla práci, které rozuměla, byt zařízený podle svého a kalendář, do něhož už nikdo bez dovolení nevpisoval vlastní plány. Dokázala odmítnout pozvání, na které neměla chuť, i přiznat chybu, aniž by se za ni celý večer trestala. Nevěděla sice všechno, ale konečně se nebála rozhodovat sama.
U staré kamenné zdi zvolnila. Za ní se rozkládal hřbitov a v jeho zadní řadě byl hrob babičky Marie, jejíž hlas se Tereze dodnes vracel s vůní jablek a skořice. Babička pekla koláče v plechu s otlučeným rohem a při krájení jablek vždycky odkrojila jeden měsíček pro ni. Tvrdila, že tím kontroluje kvalitu, a obě věděly, že je to výmluva.
Tereza prošla branou, odstranila z náhrobku několik listů a prstem otřela vlhká písmena. Vzpomněla si, jak jí babička vyprávěla o mládí, v němž se skoro všechno rozhodovalo podle toho, co potřeboval někdo jiný. Milovala svou rodinu, ale měla také přání, pro která se u společného stolu nikdy nenašlo místo. Jednou se Terezy zeptala, jestli by si troufla vyjet sama k moři. Když přikývla, babička se usmála, jako by se jí samotné splnilo něco dávno odloženého.
„Tak vidíš, babi,“ zašeptala Tereza. „Já už si troufnu skoro na všechno.“
Sotva to vyslovila, vybavil se jí páteční večer, kdy se po úspěšném týdnu vrátila domů a dlouho stála v předsíni s kabátem na ramenou. Nikdo na ni nečekal a právě toho si obvykle cenila. Jenže tehdy by byla ráda, kdyby se někdo zeptal, co ji tolik rozesmálo cestou z práce, nebo kdyby měla komu beze spěchu povědět o docela obyčejné radosti.
Překvapilo ji, že se chce babičce přiznat právě k tomu. Tolikrát si opakovala, že je samostatná a spokojená, až občas zapomněla, že obojí může být pravda i ve dnech, kdy jí někdo chybí. Babička zase občas odcházela sama k řece, aby po ní aspoň půl hodiny nikdo nic nechtěl. Každá z nich toužila po něčem, čeho ta druhá měla možná víc, než potřebovala.
Za zdí zašustilo listí a kolem hřbitovní brány prošla dvojice, která se přela o cestu domů. Tereza se usmála. Babička by určitě poznamenala, že ani společnost není zárukou klidu, a nabídla jí další kousek jablka.
Cestou zpátky vytáhla telefon a napsala kamarádce: „Máš dnes večer čas? Ráda bych tě viděla.“ Nepotřebovala k tomu žádné vysvětlení a poprvé po dlouhé době ji nenapadlo, že taková zpráva prozrazuje slabost.
Vítr zvedl z chodníku hrst žlutých listů a odnesl je mezi stromy. Teprve teď si Tereza všimla, kolik oblohy je vidět mezi větvemi, které ještě před měsícem zakrývala hustá koruna.
