Září patří i jí
Povinnosti se vrátí, prázdniny skončí. Jenže vlastní radost nemusí zůstat v posledním srpnovém večeru.
První zářijové ráno začalo přesně tak, jak Daniela čekala. Syn nemohl najít čip ke školní jídelně, dcera si vzpomněla na výkres až ve chvíli, kdy už stáli u dveří, a její muž hledal klíče, které držel v ruce. Kávu vypila ve stoje.
V poledne měla za sebou tři porady, dvě zprávy od třídní učitelky a nákupní seznam, který se během dopoledne samovolně prodloužil. Všechno fungovalo. Jen ona měla zvláštní pocit, že v tom fungování nějak chybí.
Přitom ještě před týdnem seděla na balkoně v lehkých šatech, nechala telefon v bytě a dočetla knihu, kterou si od jara nosila z místa na místo. Děti se venku smály, večer byl dlouhý a nikdo se neptal, co bude k večeři. Daniela si tehdy pomyslela, že by si ten pocit ráda odnesla domů.
Jenže doma se do ní opřel známý rytmus. Budíky. Úkoly. Kroužky. Termíny. Nákupy. Zpátky do běžného života, říkali všichni. Jako by to znamenalo, že všechno, co bylo v létě příjemné, patřilo jen prázdninám.
V pátek večer si na chvíli sedla ke stolu. V pokoji vedle hučela televize. Dcera hledala nabíječku a její muž se ptal na víkend. Daniela si vytáhla notes a na volnou stránku napsala tři slova: „Jedna hodina týdně.“
Připsala: „Bez organizování.“
Když se muž objevil ve dveřích kuchyně, ukázala mu zápis.
„Co to je?“
„Moje nová dohoda se zářím.“
„A co se v tu hodinu bude dít?“
„Nevím. To je na tom nejlepší.“
V neděli šla sama do malé kavárny, kde nebyla od jara. Sedla si k oknu, objednala čaj a otevřela rozečtený román. Po deseti minutách jí přišla zpráva od syna: „Kde je moje mikina?“
Podívala se na displej. Mohla mu okamžitě odepsat, že v druhé zásuvce. Místo toho zavolala domů a řekla, ať se podívá sám.
Čaj trochu vystydl. Kniha se otevřela na místě, kde přestala. A najednou nebylo důležité, zda je září pracovní, hektické nebo deštivé. Důležité bylo, že i uprostřed všech povinností má stále právo na chvíli, která patří jen jí.
