Bez korektury
Věra poznává muže, který má pro každou zprávu dokonalou větu. Na první schůzce však Tomáš zjistí, že nejlépe zní slova, která nemusí opravovat.
Tomášovi bylo sedmačtyřicet a jako tiskový mluvčí jednoho velkého podniku se živil tím, že žádná věta nesměla odejít ven dřív, než byla přesná. Uměl půl hodiny přemýšlet nad rozdílem mezi „situaci řešíme“ a „situaci máme pod kontrolou“. Když si začal psát s Věrou, dvaačtyřicetiletou fyzioterapeutkou, zacházel s prvními zprávami podobně. Napsal větu, přečetl ji, smazal dvě slova, přidal smajlík, zase ho odstranil a teprve potom stiskl Odeslat. Chtěl působit vtipně, ale ne jako šašek. Chytře, ale ne nafoukaně. Zaujatě, ale ne příliš. Věra o tom samozřejmě nevěděla. Jen si říkala, že ten chlap píše nějak podezřele dokonale.
Po několika týdnech se ale něco pokazilo. Nebo možná konečně spravilo. Tomáš jí jednou místo promyšlené odpovědi napsal jen: „To je úplná blbost.“ Jindy udělal tři překlepy v jedné větě a vůbec se nevrátil je opravit. Poslal jí fotografii housky zvláštního tvaru, protože mu připomněla jejich včerejší rozhovor, a uprostřed debaty o vztazích se půl hodiny přeli, jestli by měl mít jezevčík nárok na invalidní důchod. Jednou večer mu Věra napsala: „Víš, čeho jsem si všimla?“ Tomáš automaticky zpozorněl. „Čeho?“ „Ze začátku jsi psal jako tisková zpráva.“ „A teď?“ Odpověď přišla okamžitě. „Teď píšeš jako ty.“ Díval se na displej déle, než bylo potřeba. Celý život se totiž snažil najít správná slova. A ona mu právě pochválila chvíle, kdy je hledat přestal.
Na první schůzku přišel o dvanáct minut dřív a najednou byl zase tím starým Tomášem. Co když je ve skutečnosti méně vtipný? Co když všechno fungovalo jen proto, že měl displej a pár vteřin navíc? Věra přišla v obyčejných džínách, položila kabelku na vedlejší židli a chvíli se na něj dívala. „Tak něco řekni.“ „Co?“ „Nevím. Něco, co bys mi normálně neposlal až po třetí korektuře.“ Rozesmál se. „Mám strašný hlad.“ „Výborně,“ řekla. „Konečně nějaká upřímnost.“ Za deset minut se hádali o hranolky, za hodinu o lásku a někdy mezi tím Tomáš zjistil, že už vůbec nekontroluje, jak na ni působí. Ne proto, že by mu na tom přestalo záležet. Právě naopak. Poprvé mu na někom záleželo tak zvláštním způsobem, že před ním neměl potřebu vyrábět lepší verzi sebe sama.
Po návratu domů našel v telefonu zprávu. „Tak co, pane tiskový mluvčí? Bude druhé rande?“ Tomáš napsal: Dnešní večer byl velmi příjemný a rád bych v našem setkávání pokračoval. Přečetl si to a skoro se zastyděl. Celou větu smazal. Chvíli držel telefon v ruce a potom napsal jen: „Jo. A dost.“ Odeslal to dřív, než to stačil opravit. Věra odpověděla jediným srdcem.
