Bez normy
Lenka chce aspoň někdy vystoupit ze seznamu povinností. A možná právě proto ji přitahuje muž, který jí slibuje jen jediné: že nic nemusí.
Radek psal podnikové normy. Osm hodin denně rozhodoval, co se smí, co se nesmí, v jakém pořadí se má co zapnout a kdo nese odpovědnost, když se něco pokazí. Lenka měla podobný systém doma, jen bez čísel kapitol: ráno děti, práce, nákup, večeře, prádlo, víkend. Všechno fungovalo. Jen ona už si občas připadala jako poslední položka na seznamu, na kterou nikdy nezbyde čas. Potkali se úplně obyčejně a začali si psát ještě obyčejněji.
Nejdřív o práci, potom o knihách, pak o věcech, které se běžně neříkají lidem, které člověk skoro nezná. Jednou mu napsala: „Víš, co bych chtěla? Na jeden večer nikomu nic nedlužit. Vzít si šaty, dát si víno a na pár hodin nebýt máma, manželka ani organizátor provozu.“ Radek odpověděl jen: „Tak to někdy udělej.“
Udělala to o tři týdny později. Přijela vlakem do města, kde ji nikdo neznal, a Radek na ni čekal před malým barem. Měla černé šaty a první půlhodinu se smála skoro všemu, jako by si potřebovala ověřit, že opravdu může. Pak se přestala dívat na hodinky. Když ji po půlnoci doprovodil k hotelu, políbila ho první. Další setkání už nemuseli pojmenovávat. Nebyli pár, ale nebyli ani jen kamarádi. Byli dva lidé, kteří spolu někdy na pár hodin vystoupili ze svého běžného života.
Lenka se přitom doma dál vracela k dětem, manželovi a povinnostem, které nezmizely jen proto, že si dovolila odjet. A právě když to začalo být krásné, Lenka znejistěla. „Já nechci utéct z jednoho života jen proto, abych si vyrobila druhý, kde zase budu někomu vysvětlovat, proč dnes nemůžu přijet.“
Radek chvíli mlčel. Celý život uměl přesně popsat podmínky, za kterých má něco fungovat. Tentokrát žádné nenapsal. „Se mnou máš být proto, že chceš. Ne proto, že tě držím.“ Lenka se na něj podívala, jako by čekala pokračování. „A když tři týdny nepřijedu?“ „Tak tři týdny nepřijedeš.“ „A když se dva dny neozvu?“ „Tak se dva dny neozveš.“ „A když jednou nepřijedu vůbec?“ To už ho zabolelo, ale nepředstíral, že ne. „Tak mě to bude mrzet.“ Lenka se pousmála. „A nebudeš mě přemlouvat?“ Radek zavrtěl hlavou. „Kdybych tě musel přemlouvat, už by to nebylo to, kvůli čemu sem jezdíš.“
V pondělí ráno seděl Radek v kanceláři a na monitoru měl rozepsaný dokument s názvem PODMÍNKY PRO UVEDENÍ ZAŘÍZENÍ DO PROVOZU. Několik vteřin na ten nadpis koukal a pak se začal smát. Lenka se neozvala v pondělí. Ani v úterý. Ve středu večer mu přišla jediná zpráva: „Zítra mám chuť přijet.“ Radek ji četl dvakrát. Pak napsal: „Budu rád.“ Žádné proč. Žádné kde jsi byla. Žádná výčitka. Na monitoru dál svítil nadpis firemního předpisu.
Radek dopsal poslední bod, uložil soubor a teprve potom se znovu podíval na její zprávu. „Zítra budu čekat před nádražím,“ napsal. Za chvíli přišlo: „A tentokrát si vezmu ty černé šaty.“
