Člověk na druhé straně
Alžběta si s neznámým mužem píše o hudbě, jídle a nevydařených dnech. Když přijde na setkání, rozhodne se nezjišťovat, zda odpovídá fotografii. Chce zjistit něco těžšího.
První zprávu dostala Alžběta v úterý, když se vracela z kontroly skladu. Někdo jí odpověděl na poznámku o staré písni, kterou nenašla v žádném hudebním archivu. „Hraje tam harmonika, ale všichni tvrdí, že je to akordeon. Správný název najdeš na druhé straně desky,“ napsal muž podepsaný jen písmenem K.
Pracovala v malém antikvariátu a měla slabost pro věci, které už někdo jednou považoval za nepotřebné. Se zvukem to měla podobně. Když člověk najde starou nahrávku, slyší v ní i šustění času.
K. jí druhý den poslal fotografii gramofonové etikety. Potom si začali psát o všem možném: o houbách, které nikdy nenajde, o chybách v titulcích starých filmů a o tom, proč chutná čaj z termosky jinak než doma. Nikdy neposlal svou tvář. Alžběta také ne. Jednou o to požádal a ona odpověděla, že nechce. Nenaléhal.
Za měsíc už spolu dokázali mluvit hodinu po telefonu. Měl teplý hlas a smál se trochu opožděně, jako by si každou legraci potřeboval nechat chvíli znít v hlavě. Jednoho večera navrhl setkání v kavárně u starého kina.
„Jak tě poznám?“ zeptala se.
„Budu mít na stole modrou knihu.“
„To může mít každý.“
„Tak tam budu sedět s modrou knihou, kterou budu držet vzhůru nohama.“
Alžběta se zasmála. „To už je lepší.“
Jenže čím blíž byl pátek, tím víc ji pronásledovaly otázky. Co když jí lhal o věku? Co když bude úplně jiný, než se zdál? A co když ona sama nebude taková, jakou si po tolika zprávách vytvořil?
V pátek ráno zavolala kamarádce a řekla jí, kam jde. Domluvily se, že se večer ozve. Pak si oblékla tmavě zelený kabát a odešla. V kavárně seděl muž s modrou knihou. Držel ji správně. Vypadal obyčejně, měl trochu unavené oči a na nose brýle, které si neustále upravoval. Když ji uviděl, zvedl se tak rychle, až málem převrhl sklenici s vodou.
„Ty jsi ta harmonika,“ řekl.
„A ty ten člověk, který všechno obrací.“
Koupili si čaj a sedli ke stolku u okna. Prvních dvacet minut mluvili o hudbě, protože to uměli. Teprve potom se Alžběta zeptala na věc, kterou měla připravenou celé dva dny.
„Proč jsi nechtěl poslat fotku?“
K. se podíval na svou knihu. „Chtěl. Ale pokaždé, když jsem ji měl udělat, začal jsem přemýšlet, na které se budu líbit. A připadalo mi to hloupé.“
Alžběta přikývla. „To znám.“
„A proč jsi ji neposlala ty?“
„Ze stejného důvodu. Jen jsem nechtěla být první, kdo to přizná.“
Na ulici se rozsvítily lampy. Povídali si dál, tentokrát už bez toho, aby si museli cokoli potvrzovat přes obrazovku. Když zaplatili, navrhl jí procházku kolem kina. Alžběta souhlasila.
Před plakátem na starou komedii se zastavili a on vytáhl mobil. „Teď už bych jednu fotku měl,“ řekl.
„Proč?“
„Abychom měli důkaz, že jsme se potkali.“
Alžběta mu sáhla po telefonu a nastavila ho na lavičku. Během odpočítávání samospouště si ani jeden nestihl nasadit připravený úsměv. Na obrázku se smáli a on měl napůl zavřené oči. Nevymazala ho.
