Co na mně nevidíš

Když Veronice ve čtvrtek ráno přišlo potvrzení, že město schválilo její návrh na proměnu staré pošty v knihovnu, několikrát si e-mail přečetla. Osm měsíců schůzek, přepracovaných rozpočtů a sporů o každé okno se najednou vešlo do jediné věty: Projekt byl přijat. Neplakala dojetím; uvařila si kávu a rozesmálo ji, že jí jako první napadlo, zda ještě stihne ranní plavání.

Ve třiačtyřiceti měla ráda svůj život i své tělo, protože věděla, kolik úsilí ji stojí péče o obojí. Pravidelně sportovala, vybírala si hezké šaty a do práce chodila s nadšením, které jí ani roky v oboru nevzaly. Nesnažila se zastavit čas, jen odmítala představu, že po čtyřicítce má žena začít pomalu ustupovat ze záběru.

Za ta léta poznala dost mužů, kteří si všimli jejího účesu nebo výstřihu, ale otázku, co ji právě těší, položili jen ze zdvořilosti. Přitom neviděla důvod, proč by svou přitažlivost měla skrývat.

Večer měla schůzku s Radkem, sympatickým mužem, s nímž se vídala několik týdnů. Byl pozorný v maličkostech, podržel dveře, vybral dobré víno a dokázal ji rozesmát. Když se však při večeři pochlubila úspěchem s knihovnou, pochválil jí šaty, pak poznamenal, že by měla častěji nosit rozpuštěné vlasy, a nakonec se zeptal, zda stále chodí do posilovny.

„Schválili tu přestavbu,“ připomněla mu s úsměvem, protože pořád věřila, že její zpráva jen nešťastně zapadla.

„Jasně, to je skvělé,“ řekl a přikývl. „Ty jsi vůbec neuvěřitelná. Vypadáš nejmíň o deset let mladší.“

Veronika si položila sklenku a uvědomila si, že se jí za celé týdny nezeptal na knihy, které čte, na její práci ani na to, co ji dokáže rozčílit. Zato si přesně pamatoval, jaké šaty měla na jejich první schůzce.

„Pamatuješ si, co vlastně navrhuju?“ zeptala se.

„Něco s tou starou budovou, ne?“ odpověděl s omluvným úsměvem. „Víš, že já architektuře vůbec nerozumím.“

To mu nezazlívala; sama se v jeho práci nevyznala, ale ptala se a poslouchala, zatímco jemu stačilo dívat se. Večeři dokončili bez hádky a při rozloučení mu řekla, že další schůzku raději nechá být. Cestou domů se necítila odmítnutá, jen unavená představou, že musí pokaždé vysvětlovat, proč stojí za to poznat ji i ve chvíli, kdy nemá na sobě krásné šaty.

Na otevření knihovny dorazila o dva roky později v modrých šatech, které si koupila jen proto, že se jí líbily. Mezi prvními návštěvníky přišel starší muž s vnučkou; holčička se okamžitě usadila v nízkém čtecím koutě u okna a otevřela knihu. Muž chvíli pozoroval světlo, které přes listí stromů kreslilo obrazce na podlahu, a potom se Veroniky zeptal, zda s tím počítala už při navrhování.

Vyprávěla mu o tom, jaké to je číst, když člověk vidí z okna do zahrady, a proč nechtěla, aby dětské oddělení připomínalo čekárnu. Muž se doptával a za chvíli se kolem nich zastavilo několik dalších lidí. Hovořili o světle, knihách a věcech, které stojí za to budovat, a Veronika se přistihla, že se jí nechce odcházet.

Teprve při odchodu zahlédla ve skle svůj odraz. Vypadala dobře, možná dokonce výborně, a měla z toho radost. Za jejími zády však svítila místnost plná lidí, kteří četli a povídali si u oken, jež si kdysi nakreslila na obyčejný papír. Zůstala stát o chvíli déle, ale tentokrát ne kvůli vlastnímu odrazu.