Dva kopečky

Radkovi bylo čtyřicet a vedl personální oddělení velké farmaceutické firmy v Praze. Uměl mluvit s řediteli, propouštět lidi tak, že mu při odchodu ještě poděkovali, a podle prvních pěti minut pohovoru většinou poznal, kdo před ním sedí. Alespoň si to o sobě myslel. Když mu na seznamce napsala dvacetiletá Ema z malé obce kousek od Plzně, čerstvě po maturitě a momentálně střídající brigádu v kavárně s prací ve skladu e-shopu, byl přesvědčený, že přesně ví, čím ji zaujme. Jí imponovalo, že zná svět, mluví několika jazyky a dokáže jí vysvětlit věci, se kterými se ještě nesetkala. Jeho zase fascinovala její lehkost. Psala bez kalkulu, občas úplnou hloupost, jindy položila otázku, na kterou neměl připravenou chytrou odpověď.

Jenže Radek začal velmi rychle dělat to, co uměl celý život. Prodávat nejlepší verzi sebe sama. Jednou mezi řečí zmínil služební cestu do Singapuru. Podruhé hotel na Seychelách, kde by podle něj Ema „pochopila, jak vypadá pořádná dovolená“. Poslal jí fotografii auta, i když se na něj neptala. Vyprávěl o známém restauratérovi, který mu kdykoli sežene stůl, o vinaři v Toskánsku i o tom, že v Mnichově zná butiky, kam běžný turista vůbec nezabloudí.

„Vzal bych tě tam na víkend,“ napsal jednou. „Nakoupili bychom ti něco hezkého. Šaty, prádlo… něco, co by ti sedělo.“ Ema odpověděla smajlíkem. Radek si ho vyložil jako úspěch.

Ve skutečnosti seděla v tu chvíli na autobusové zastávce před prací a jedla rohlík se sýrem. Vedle zastávky byla malá cukrárna, ve které dělali nejlepší pistáciovou zmrzlinu široko daleko. Ema tam chodila od dětství. Jednou se o ní Radkovi zmínila. Napsala mu, že kdyby si měla vybrat mezi drahou restaurací a dvěma kopečky pistáciové, vůbec by nepřemýšlela. Radek odpověděl fotografií dezertu z nějaké michelinské restaurace v Paříži. „Až tě vezmu sem, přestaneš na kopečky myslet.“ Ema se chvíli dívala na displej a potom telefon zavřela.

Psali si skoro měsíc. Radek mezitím naplánoval jejich budoucnost rychleji než první schůzku. Na podzim by mohli do Říma. V zimě někam za teplem. Ukázal jí hotel s bazénem nad oceánem a pokojem za cenu, za kterou Ema vydělala za několik měsíců. Když mu napsala, že nikdy nebyla ani v Londýně, odpověděl: „Tak to napravíme.“ Když řekla, že nemá pořádné šaty, napsal: „Koupíme.“ Když zmínila, že ještě pořád bydlí u rodičů, začal jí vysvětlovat, jak by časem mohla fungovat Praha. Všechno řešil. Všechno zařizoval. Na všechno měl plán.

Jen se jí téměř nikdy nezeptal, co vlastně chce ona.

Jednoho večera jí poslal odkaz na resort na Seychelách. „Tady bych tě jednou vzal.“ Ema několik minut neodpovídala. „Radku, můžu se tě na něco zeptat?“ — „Jasně.“ — „Víš, jakou mám nejradši zmrzlinu?“ Radek se zarazil. Projížděl v hlavě jejich rozhovory. Čokoládová? Vanilková? Možná jahodová. „Asi čokoládovou?“ — „Pistáciovou.“

Pak přišla další zpráva. „Víš, kam chodím, když mám blbej den?“ Nevěděl. „Víš, že nesnáším podpatky?“ Nevěděl. „Víš, že když jsem nervózní, koušu si vnitřek tváře?“ Nevěděl. Radek chvíli sledoval tři tečky, které se na displeji objevovaly a zase mizely.

Pak přišla věta, kterou už přečetl dvakrát: „Ty mi pořád ukazuješ, co všechno mi můžeš dát. Ale vůbec ses nesnažil zjistit, co bych si od tebe chtěla vzít.“ Ema pokračovala: „Mně je dvacet. Možná jednou budu chtít Seychely. Možná budu chtít drahý šaty. Třeba jednou dokonce i nějaký diamant. Ale teď jsem chtěla poznat tebe. Ne tvoje auto, kontakty a hotely.“

A potom napsala větu, kterou si Radek ještě dlouho pamatoval. „Já nechci diamanty. Já chci člověka.“

Druhý den se neozval. Ani další ráno. Ema si řekla, že je konec. Trochu ji to mrzelo, protože pod vším tím Radkovým machrováním občas zahlédla někoho, kdo jí byl opravdu sympatický. Kolem třetí odpoledne jí ale přišla fotografie. Nebyl na ní hotel. Ani auto. Byla na ní malá cukrárna u autobusové zastávky. Pod fotografií stálo jediné slovo: „Pistáciová?“

Ema vyběhla ven. Radek stál u výlohy v džínách a obyčejné košili. Bez saka. Bez služebního auta. Přijel vlakem, protože mu připadalo směšné zaparkovat před ní vůz, kterým se jí celý měsíc chlubil. „Co tady děláš?“ zeptala se. „Přišel jsem tě pozvat.“ — „Na Seychely?“ Radek zavrtěl hlavou. „Na zmrzlinu.“ Ema se snažila neusmát. „To je teda dost velkej společenskej propad.“ — „V HR tomu říkáme změna strategie.“ — „A jakou máš teď?“ Radek otevřel dveře cukrárny. „Žádnou.“

Koupil jí dva kopečky pistáciové. Sobě dal vanilkovou, protože nic lepšího ho nenapadlo. Potom seděli venku na plastových židlích a skoro tři hodiny mluvili. Radek jí poprvé nevyprávěl, kde všude byl. Ptal se, kam by jednou chtěla jet ona. Nevysvětloval jí, jak by měla žít. Ptal se, čeho se bojí. A když mu řekla, že vlastně vůbec neví, co chce za pět let dělat, neodpověděl, že jí s tím pomůže. Jen řekl: „To je ve dvaceti asi docela normální.“ Ema se na něj podívala a poprvé za celý měsíc měla pocit, že proti ní nesedí úspěšný manažer, který jí chce ukázat svět. Seděl tam prostě Radek.

Když se večer vracel vlakem do Prahy, došlo mu, že žena, kterou považoval za příliš mladou na to, aby věděla něco o životě, mu během jednoho odpoledne vysvětlila věc, kterou se za dvacet let kariéry nenaučil. Člověka neohromíme tím, kolik mu můžeme nabídnout. Někdy ho získáme teprve ve chvíli, kdy konečně zjistíme, co od nás vůbec nechce.

A Ema? Ta večer otevřela jejich chat a napsala: „Mimochodem, na ty Seychely se jednou klidně podívám.“ Radek se usmál. „Takže mám rezervovat?“ Odpověď přišla okamžitě: „Ne. Nejdřív se nauč, že pistáciová má být bez šlehačky.“