Ještě intenzivněji

Na začátku ledna jel Pavel se synem domů po silnici, kterou znal skoro nazpaměť. O pár vteřin později znal už jen zvuk plechu, sklo rozsypané po palubní desce a synův hlas, který se ho ptal, jestli ho slyší. Syn se z nehody dostal rychle. Pavel měl méně štěstí. Po operacích následovaly týdny, kdy se jeho svět smrskl na nemocniční pokoj, chodbu a rehabilitační sál, ve kterém se každé tři kroky počítaly jako malé vítězství. Ještě v prosinci přecházel mezi zkouškami, studiem a koncertním sálem, telefon mu zvonil od rána do noci a jako hudební skladatel byl zvyklý, že kolem něj pořád někdo je. Teď mu fyzioterapeutka jednou denně oznámila, že dnes zvládl o dva metry víc.

Jednoho dne založil profil na seznamovacím serveru. Do kolonky Co hledáš? napsal: „Upřímně nevím. Momentálně hlavně někoho, kdo po mně nebude chtít udělat deset dřepů.“ První večer si psal s několika lidmi jen obecné fráze. Pak mu přišla zpráva od Jany. „Tak dřepy po tobě chtít nebudu. Ale co třeba tři slušné věty za sebou?“ Podíval se na její profil. Třiačtyřicet, malé květinářství na kraji města, obyčejná fotografie, na které stála mezi kbelíky tulipánů. „To bude horší než ty dřepy,“ odpověděl. Jana poslala smajlík. A tím to mohlo skončit. Jenže neskončilo.

Zpočátku si psali o normálních věcech. Ona mu ráno poslala fotografii prvních pivoněk, on jí večer nahrávku několika taktů, které složil před nehodou a pořád nevěděl, jak je dokončit. „Tohle je smutné,“ napsala. „Není.“ „Je. Jen se za to stydíš.“ Pavel se poprvé za celý den zasmál. Po týdnu znali svoje skutečná jména, tváře i hlasy. Jana věděla, proč je na rehabilitaci, Pavel věděl, kde má obchod, že má dospívající dceru a že už jedenáct let žije s mužem, o kterém nikdy nemluvila obdivně. Nestěžovala si na něj. Jen mezi některými větami zůstávalo prázdné místo. „Vy dva spolu nemluvíte?“ zeptal se jednou. „Mluvíme. O nákupu, účtech, autě, kdo vyzvedne balík a co bude k večeři.“ „A o tobě?“ Odpověď nepřišla skoro minutu. „O mně asi moc ne.“ Od té chvíle se jejich rozhovory změnily. Neptal se jí, co má ráda v posteli. Ptali se jeden druhého, kdy se cítí nejvíc sami, čeho se bojí, co by udělali jinak, kdyby nemuseli nikomu vysvětlovat proč. Jednou mu Jana napsala, že ji celý život všichni považují za silnou. „A nejsi?“ „Jsem. Právě proto mě to někdy strašně nebaví.“ Pavel chvíli hleděl na displej. „Takže nechceš někoho, kdo tě zachrání. Chceš člověka, vedle kterého nemusíš pořád všechno řídit.“ Tři tečky se objevily, zmizely a zase se vrátily. „Přesně. Jak jsi na to přišel?“ „Poslouchám.“

Pavel se postupně učil chodit s francouzskými holemi a Jana se učila říkat věci, které dřív v půli věty raději vzala zpátky a nahradila něčím bezpečnějším. Jejich večery byly někdy směšné, někdy vážné a občas tak intimní, že ani jednomu nepřišlo zvláštní, že mezi nimi leží desítky kilometrů. „Víš, co mě děsí?“ napsala jednou po půlnoci. „Že přijdu a nebude se ti líbit moje kytice?“ „Ty jsi idiot.“ „To už mi řekla i rehabilitační sestra.“ „Myslím vážně. Děsí mě, že jsem ti řekla věci, které jsem nikdy neřekla člověku, se kterým žiju.“ Pavel tentokrát nežertoval. „Protože jsi mohla?“ „Asi. U tebe nemusím hlídat každé slovo. Když něco řeknu blbě, nevezmeš jednu větu a neuděláš z ní rozbor.“ O několik večerů později se dostali i k touze. Ne k polohám ani k seznamu technik, ale k tomu, co vlastně Jana hledá ve chvíli, kdy chce být někomu opravdu blízko. Mluvila o tom, že nechce hrubost, ale rozhodnost; nechce, aby ji někdo ovládal, ale aby si sama mohla vybrat člověka, vedle kterého na chvíli nemusí ovládat všechno. „Ty nechceš ztratit kontrolu,“ napsal Pavel. „Ty ji chceš na chvíli dobrovolně přenechat někomu, o kom víš, že ti ji zase vrátí.“ Jana dlouho nic. Pak přišlo: „Tohle jsem nikdy neuměla říct.“ A hned další zpráva: „Víš, co je na tom úplně absurdní? Ty ses mě v životě nedotkl a přesto chápeš některé moje touhy přesněji než člověk, který se mě dotýká jedenáct let.“ Pavel se podíval na svoje nohy natažené na posteli a na dvě hole opřené o skříň. „Možná právě proto,“ napsal. „Nemohl jsem nic přeskočit dotykem. Musel jsem tě nejdřív poslouchat.“

Koncem března ušel Pavel poprvé celou rehabilitační chodbu bez jediné zastávky. Večer to Janě napsal. „Takže už mi pomalu docházejí výmluvy, proč tě nemůžu pozvat na kávu.“ „Já myslela, že čekáš, až budu mít venku zahrádku.“ „Já čekám, až dojdu od auta ke stolu a nebudu u toho vypadat jako Bambi na ledu.“ „Tak to si počkám.“ Pak se na několik minut odmlčela. „Pavle?“ „Ano?“ „A co když se potkáme a ono to zmizí?“ Díval se na tu větu dlouho. Ještě před dvěma měsíci by nejspíš hledal správnou odpověď. Teď už věděl, že ji hledat nemusí. „Tak zjistíme, že to patřilo sem. A tím to nebude o nic méně skutečné.“

Jana poslala jen malé srdce. Za chvíli ještě jednu zprávu. „Stejně je zvláštní, jak blízko ti může být někdo, koho jsi ještě neměl.“ Pavel se usmál. Prsty chvíli zůstaly nad klávesnicí. „To bych neřekl.“ „Ne?“ „Možná jsem tě měl ještě intenzivněji. Jen úplně jinou částí svého těla.“