Když láska v posteli nestačí

Lenka s Davidem se měli rádi. Bylo to vidět na tom, jak si beze slov podávali hrnky, jak si v obchodě pamatovali, co tomu druhému dochází, i na tom, že po dvaceti letech pořád věděli, co toho druhého rozesměje. A přece byla jedna oblast, v níž si poslední dobou připadali jako cizinci.

Lenka se večer ráda přitulila a chtěla zůstat jen tak. David v objetí často hledal pokračování. Když ho nenašel, ztichl. Když ho čekala Lenka a on se otočil na druhý bok, připadala si ona nechtěná. Oba přitom věděli, že tyhle jednoduché výklady nejsou spravedlivé. Jen se do nich z únavy stále vraceli.

Jednou v neděli odpoledne pršelo. Děti už dávno nebydlely doma a mezi dvěma hrnky kávy nastalo ticho, které nebylo nepříjemné. Lenka si všimla, že David sleduje kapky na skle.

„Můžu ti něco říct, aniž to vezmeš jako výčitku?“ zeptala se.

David se otočil. „Zkus to.“

„Když tě obejmu, nechci tím vždycky něco slíbit. Někdy chci jen vědět, že se tě můžu dotknout a nic dalšího nemusí následovat.“

Chvíli si pohrával s ouškem hrnku. „Já zase někdy slyším odmítnutí i tam, kde mi jen říkáš, že jsi unavená.“ Podíval se na ni. „To s tebou není fér.“

Mluvili dlouho. O únavě, o očekávání, o tom, jaké to je neříct vlastní přání, protože se člověk bojí odpovědi. Nepočítali, kdo má pravdu a kolikrát měl pravdu naposledy. Nepokoušeli se svůj rozdíl vyřešit během jedné kávy.

Večer přišla Lenka do obýváku s knihou. David zvedl deku a udělal jí místo. Opřela se o něj a chvíli četla. Po deseti minutách zavřela knihu. „To je hezké,“ řekla.

„Co?“

„Že dneska nemusíme odhadovat, co tím druhý myslí.“

David ji pohladil po rameni. Venku už přestalo pršet. Nebyla to odpověď na všechny otázky jejich manželství. Ale poprvé po dlouhé době spolu nemuseli vést rozhovor, který nikdo nezačal.