Karkulka měla zpoždění

Karkulce bylo třicet devět a už dvacet let jí maminka říkala, aby nikde nezastavovala. Nepomáhalo, že měla řidičák, hypotéku a dvě vyžehlené halenky připravené na pondělí. Když nesla babičce bábovku, dostala stejné pokyny jako v šesti letech: „Drž se cesty, s nikým cizím nemluv a buď tam před šestou.“

„Mami, já se neztratím.“

„To říkáš pokaždé.“

V půl šesté došla k místu, kde přes pěšinu ležel vyvrácený smrk. Vedle něj stáli dva myslivci. Jeden se snažil přeměřit kmen metrem, druhý mu radil způsobem, který spolehlivě znemožňoval jakoukoli práci.

„Tady se projít nedá,“ oznámil první.

„To vidím,“ řekla Karkulka. „Já ale potřebuji k babičce.“

„Tak můžete kolem potoka,“ poradil druhý. „Akorát tam bude bahno.“

„A vy to řešíte jak?“

„Máme u hájenky kávu.“

Karkulka se podívala na hodinky. „Deset minut,“ řekla a sama nevěděla, komu přesně ten limit stanovuje.

Babička měla mezitím návštěvu. Přišel vlk, původně známý postrach lesa, dnes provozovatel bezlepkové pekárny. Nesl fakturu za medovník a obával se, že mu babička zase bude vyčítat velikost porcí. Když otevřela dveře, stačilo říct: „Pojď dál, Arnošte. Stejně čekám na Karkulku.“

Vlk si sedl do křesla. „Ta chodí vždycky včas?“

„Nikdy. Ale vždycky slíbí.“

V šest zapnuli zprávy. V sedm babička vytáhla štrůdl. V osm už vlk otevřel třetí minerálku a začal vyprávět, jak se mu lidé stále bojí svěřit dort k narozeninám. „Jakmile slyší moje jméno, ptají se, jestli nekoušu děti.“

„A koušeš?“

„Jen když mi sáhnou na poslední větrník.“

U hájenky zatím Karkulka objevila, že jeden z myslivců peče výborný chleba a druhý hrával na basu v místní kapele. Obojí bylo zajímavější než diskuze, kdo má příští týden službu při inventuře. Když se vydali zkratkou, byla už tma. Karkulka uklouzla na mokrém listí, první myslivec ji chytil za loket, druhý popadl košík a všichni tři skončili na zemi. Bábovka přežila jen díky tomu, že se včas vyklopila z formy.

K babičce dorazili v jedenáct. Karkulka měla bláto na koleni a smála se tak, že sotva mohla mluvit. Myslivci drželi rozpadlou bábovku v ubrousku jako vzácnou relikvii. Vlk vstal z křesla a změřil si je všechny tři pohledem.

„Tak na tohle jsem čekal pět hodin?“ zeptal se.

„A já myslela, že tady někoho sežereš,“ řekla Karkulka.

„Cukr mi zakázali,“ odsekl vlk. „A lidi mi za ty nervy nestojí.“

Babička ochutnala kus bábovky. „Je dobrá. Jen poněkud placatá.“

„Trefila jsem překážku,“ vysvětlila Karkulka.

„Dva kusy překážky,“ poznamenal vlk.

Karkulka ho nechala domluvit. Pak se obrátila k myslivcům: „Až budete mít ten strom odklizený, přijďte babičce opravit vrátka. Zase se zasekávají.“

Babička přikývla. „A potom vás všechny pozvu na oběd. Arnošte, ty upečeš větrníky.“

Vlk si povzdechl. „Stejně ze mě každý jednou udělá hodného vlka.“

„Kdepak,“ řekla babička. „Ty už hodný jsi. Jen o tom pořád mluvíš, jako by to byla nemoc.“

Karkulka se konečně usadila, sundala si boty a přitáhla ke stolu dva další hrnky. Mamince poslala zprávu: „U babičky. V pořádku.“ O tom, kudy přišla, se už nezmínila.